.jpg?s3=1)
Dne 20.06.1999 se v Klecanech světil nový zvon. Historie zvonů v kostelní věži je ve stručnosti tato: podle farní paměrní knihy bylo za 1. svět. války rekvírováno pět zvonů a v letech 1925 a 1926 pořízeny, včetně umíráčku, tři zvony nové. Ty byly odvezeny za 2. svět. války. Zbyl zde jediný památný zvon z roku 1728, jenž však je prasklý.
Nyní byl sejmut ze zvonice, vyčištěn a vystaven v kostele. Místo ve zvonici zaujal nový zvon, pojmenovaný Václav na počest svatého Václava, knížete pokoje a také spisovatele, klecanského kaplana Václava Beneše Třebízského.
Zvon Václav váží 173 kg, spodní průměr je 660 mm a zní jako D2. Vyrobil jej Petr Manoušek ze Zbraslavi. Dřevěné žaluzie ve věžních oknech vyrobil Jaroslav Petřina z Klecan, elektrifikaci věže, vč. uložení kabelu do země provedl Karel Tintěra z Klecan. Ozvučení kostela provedl Martin Halík z Vinoře. Na dopravě a vyzvednutí zvonu na věž se podíleli Jindřich Klecker a bratři Pazderníkovi, Lom Klecánky a členové Sboru dobrovolných hasičů z Klecan. Mramorový stupeň pod zvon z roku 1728 vyrobil František Kuře z Klecan, držák pro umístění původního zvonu Zdeněk Šebek. Na výzdobě kostela a zvonu květinami při jeho svěcení se podílely Eva Herdicsová, Jarmila Šebková a Lenka Petřinová. Upomínkové zvonky jsou z keramické dílny Ivana a Líby Teršových z Byškovic, upomínkové pohledy pak z Grafického ateliéru Fiala a Šebek z Prahy. Zvon světil před asi 300 přítomných biskup Václav Malý z Prahy. Mimo klecanských občanů zde byli také lidé z Líbeznic, Odolené Vody, Kojetic, Hovorčovic, Řeže, Zdib a Prahy.
Náklady na pořízení, vč. technického vybavení, činily 170 922 Kč. Sbírky občanů a sponzorské dary vynesly 164 320 Kč.
POVĚST
Zvony z Klecan byly podle pověsti zapůjčeny do Brandýsa nad Labem k příležitosti vysvěcení tamního kostela sv. Václava. Zvony se však v noci vracely zpět do své obce. Při letu si zpívaly: "Hou - hou! Klecanské zvony jdou! Jdou - jdou!" Když letěly přes Labe, jel po mostě bezbožný kočí, jemuž se bič zaplatl do srdce jednoho ze zvonů. Kočí zlostně zaklel, zvony smutně zapěly: "Jdou! Jdou! Nedojdou!" a zapadly do tůně. Jednoho dne tam pradlena máchala prádlo a jeden zvon se jí do něj zachytil. Pradlena netušila, co jí to drží, a tak hrubě vykřikla a zvon se potopil navždy. Dodnes je prý v korytě starého Labe v tůni pod jezem možno vidět na dně zvony nebo při úplňku slyšet jejich smutné vyzvánění: "Jdou! Jdou! Nedojdou!"
Jiná verze pověsti říká, že zvony do tůně propadly, když byly do kostela dováženy a probořil se s nimi můstek.
KLECANSKÉ ZVONY
První zmínku o klecanských zvonech najdeme v Pamětní knize Liber memorabilium římskokatolické farnosti, kde je uvedeno: "dne 24. dubna 1787 byla uzavřena krajským komisařem Františkem Glaserem a na základě dekretu Jeho výsosti Josefa II. tehdejším místním farářem (Jan Nepomuk Studnička kurátor 1775 - 1805) odsvěcena kaple sv. Mikuláše. Zvony byly připojeny v harmonickém vyzvánění farního kostela, které se nyní skládá ze sedmi zvonů".
V I. knize kronik obce je upřesněn údaj o existenci kaple takto: "Západně od kostela stávala prostranná kaple sv. Mikuláše s vížkou, v níž byly dva zvonky, kterými se klekání zvonilo. Na této kapli byl znak šternberský i zdá se, že vystavěna byla od Vojtěcha Václava ze Šternberka, který byl majitelem Klecan v létech 1691 - 1727. Z rozkazu vládního zrušena a později zbořena ...".
Konkrétní údaje týkající se technických i duchovních údajů o zvonech se mnohdy lišily.
Největší ze 4 nejstarších doložených zvonů byl 0,93 m široký a 0,70 m vysoký a nesl v horní části latinský nápis, jehož český překlad zní: "Od blesků a bouře vysvoboď nás, pane Ježíši Kriste". Na plášti tohoto zvonu byl umístěn nápis (rovněž latinský): "Tento zvon ctné a slavné Panně Marii v nebesích věnoval štědrý patron kostela osvícený pán pan Filip Josef sv. římské říše hrabě z Gallasu ab arce na Kampu a Frumenthurmu, vévoda z Lucernu pán Haereditarů na Friedlandu, Reichenbergu, Gräfensteinu, Lemberku, Klecanech a Přemyšlení. Sac necnon soudu komorního a panského v král. českém, přísedící eivsdemecclae osadě z dobré vůle r. 1728". Dále je v historických podkladech uvedeno: "Na druhé straně pláště pak polovypuklina Madony 10 hvězdičkami ozářená, s rozpjatýma rukama v oblacích stojící".
Druhý zvon byl široký 0,74 m a vysoký 0,56 m. Tento zvon byl opatřen nápisem německým tohoto obsahu: "ulit Zachariášem Dietrichem na Novém Městě pražském". Na plášti byla polovypuklina sv. Jana Nepomuckého. V pamětní knize klecanské farnosti se dočteme, že tento zvon byl zasvěcen blahoslavenému Janu Nepomuckému.
Třetí zvon o rozměrech 0,59 m šířky a 0,435 m výšky byl zasvěcen blahoslaveným mučedníkům Josefovi a Petrovi a na plášti byla umístěna polovypuklina znázorňující sv. Josefa.
Čtvrtý zvon (0,49 m široký a 0,435 m vysoký) měl německý nápis "Slil mne Jan Kristián Schunke v Praze 1777". Pod nápisem byly akantové listy, na plášti reliéf Madony stojící na zeměkouli. U druhého a třetího zvonu je v pamětní knize klecanské farnosti poznámka o nápise na plášti zvonů: "... týž nápis jako na předešlém ...", což může vést ke konstatování, že všechny tři zvony byly pořízeny stejným dárcem, tedy hrabětem Filipem z Gallasu. V této pamětní knize se rovněž hovoří o sedmi klecanských zvonech. Bližší údaje o zbývajících třech se však nedochovaly. Pouze text v pamětní knize uvedený "Vyzvánění těchto sedmi zvonů, které jsou Klecanům k dispozici, je tak dobře sladěno, že nemá jinde v Čechách obdoby a dávalo podnět k mnohým báchorkám" dokumentuje existenci 7 zvonů.
Dochoval se rovněž i text pověsti:
Stalo se, že v době válek husitských byl kostel sv. Václava ve Staré Boleslavi vypálen a zničen. Kanovníci toho památného kostela tehdy prchli hrůzou před vojskem, které jako lavina zaplavilo kraj a zanechávalo za sebou spáleniště a krev. Když zhoubné viny války se ztišily v šumění pravidelného života, vrátili se kanovníci a s pomocí Staroboleslavských začali stavět kostel nový. Ale bída byla a stavělo se pomalu. Dostavovali až za 100 let. Spodní kostel svatých Kosmy a Damiána a místo, kde sv. Václav byl proboden, chěli zachovat ve staré podobě i s románskými sloupky. Jako by se řídili slovy mnohem pozdějšího básníka: "Svatá jsou ta místa, škoda po nich šlapat, krok co krok se modlit, vzpomínat a plakat". Ale na zvony jim už nezbylo peněz. Stává se tak někdy, že síly a prostředky nevystačí na dílo celé. Přišli na to, když bylo už všechno hotovo a když už chystali k slavnému posvěcení chrámu. Teprve tehdy si uvědomili, že nemají na věži zvony. Čím budou vyzvánět? Tak památné místo, takový památný kostel, taková velká slavnost to bude - a nebude se zvonit! Mezi vyjevené oči a bezradné hlavy padl návrh: "Vypůjčíme si je!" A tak si je vypůjčili z Klecan. "Nedělejte to! Nedělejte to!" radil jeden starý, zkušený muž. "Zvon není dřevo! Zvon má srdce: pláče a naříká, jásá radostí i chválou. Zvon nejlépe zní tam, kam patří. Z cizí věže uletí." "Jak by uletěl? Připoutáme ho!" a vypůjčili si v Klecanech zvony zrovna dva a připoutali je na kladí pevně. Ale v noci, jen se setmělo, zvony se odpoutaly a letěly domů. Jen to vzduchem znělo: "Hou - hou! Klecanské zvony jdou! Jdou - jdou!" Když zvony letěly přes vodu mezi Boleslaví a Brandýsem, jel tam po mostě opožděný vozka. Jede pomalu, unavení koně táhnou, a když se zastavují, práskne do nich bičem. Zvony právě letí a podivný jejich hlas táhne tmou. Citliví koně se zastaví, ale hrubý vozka prudce zvedá bič - a v tom se řemínek biče zadrhne okolo srdce jednoho zvonu a trhne to zvonem i vozkou. "Krucifix!" zakleje vozka zlostně nahlas. Zvon je ulit k Boží chvále, proto klení znamená pro něj smrt. Hou - zazní to žalostně, zvony mění směr a jako sraženy klesají k vodě. Vzduchem zazněla obměna slov ve smutném tónu a užaslý vozka zaslechl výsledek svého zlostného slova: "Hou, hou! Klecanské zvony jdou! Ale nedojdou, nedojdou!" Nic z toho, co člověk říká, není marné. Vždycky se to nějak projeví. Tu noc se zaklení projevilo okamžitě. Voda vystříkla a zvony zapadly k hlubokému dnu a leží tam dodnes. Když je jasný den a voda zvlášť čistá, uvidí prý dobré oči ty zvony na dně. Kdo se nebojí a sedne si za jasné noci ve chvíli úplňku na břeh, zaslechne ještě dnes mezi hučením jezu a šuměním lesů tiché úpění: "Klecanské zvony, hou, hou. Nedojdou, nedojdou!" Neví se, kdo to slyšel. Ale lidé čistého srdce Boha viděti budou a lidé, kteří neklejí, potopené zvony uslyší.
První světová válka nezasáhla jen do osudů lidí, ale i do osudu zvonů. Pan farář Josef Mejsnar zaznamenal stručně jejich smutný osud takto:
"Odňaty - rekvírovány byly: největší zvon s obrazem P. Marie v oblacích ulitý r. 1728 darem chrámu od svého patrona hr. Filipa z Gallasů, menší zvon s obrazem sv. Josefa a darem téhož patrona, dále zvon ulitý od Zachariáše Dietricha, čtvrtý zvon z r. 1777 ulitý v Praze a potom odňat a rekvírován i umíráček, snad aby lidé zde již neumírali, když tam, na bojištích padali, jako když klasy kosí".
První rekvizice zvonů proběhla sejmutím 29.12.1916 a odvezením 12.01.1917. Druhá rekvizice se konala 30.10.1917. První kniha kronik obce uvádí: "Za odebrané zvony pořízeny nové - první zvon v r. 1925 byl ulit Oktavem Winterem v Broumově ve váze 255 kg za 8 000 Kč. Druhý zvon v roce 1926 byl ulit Richardem Heroldem v Chomutově, váží 146 kg a stál 5 343 Kč."
V roce 1941 vstoupilo v platnost vládní nařízení č. 414/1941 Sb., o odevzdání bronzových zvonů. Zkráceně lze tuto dobu popsat větou: "další válka, další rekvizice zvonů", tentokrát však provedená s německou administrativní důsledností.
Dlouhá desetiletí mlčenly klecanské zvony. Na věži kostela sice jeden zvon po celou tuto dobu byl, ale byl poškozený. Až r. 1999 z finančních prostředků občanů, sponzorů i městského úřadu bylo financování ulití nového zvonu. Ulitím zvonu byla pověřena zvonařská díla P. R. Manouška na Zbraslavi. Dne 20.06.1999 byl nový klecanský zvon vysvěcen biskupem Václavem Malým. Zasvěcen je sv. Václavu, váží 173 kg, spodní průměr je 660 mm, celkové náklady na jeho pořízení činily 170 922 Kč a zvon nese nápis: Svatý Václave - kníže pokoje, pořízen sbírkami občanů k výročí Václava Beneše Třebízského, Klecany L.P. 1999.