Na zdraví lidu působil klidný venkovský život, čistý vzduch i ustavičná práce ve volné přírodě. Nemocí, mimo epidemických, mnoho nebývalo, k těm lehčím se ani lékař nevolal.
Léčila se hlavně návní kost, stříle (revma), růže a nátka, bradavice, škrkavky, dále živý vlas nebo ječné zrno v oku, neštovice na oku, lišej, škytavka, různé druhy zimnice, úbytě, žloutenka, ourok a uhranutí.
V každé vsi bývali tzv. "pomahači", chytří lidé, kteří se zaobírali léčením, zažehnáváním a zaříkáváním rozličných nemocí a neduhů.
K léčení patřilo i čarování, např. aby dobytek hodně dojil, nedojil vůbec, nedojil krev, aby schnul a jinak chudnul. Říkalo se, že provazem od zvonu lze dojit krávy tak daleko z okolí, kam až hlas zvonu zazněl.
Mnohá zaříkávačka dovedla uhodnout i zloděje: "... při tom točí řešátkem, do jehož lubu zaraženy jsou otevřené nůžky, nebo vloží klíč do modliteb k evangeliu Kilinaskému. Při kterém jméně se řešátko otočí neb klíč pohne, ta osoba je zlodějem." Někdy se zaříkávaly a zvoněním zaháněly mračna, kroupy sváděly do lesů a na místa, kde by neškodily.
Samotné léčení se začínalo modlitbou. Zaříkávač udělal nemocnému na čele tři kříže, své ruce mu při zaříkávání kladl na hlavu. Údy se potíraly buď hromovým kamenem, alabastrovou kuličkou nebo chlebovou kůrkou. Připravenou vodou se omyla nejdříve pravá, pak levá strana těla nebo choré údy. Ourok se zažehnával modlitbou: "Zažehnávám tě, neduhu, jenž oslepil jsi Jidáše na zrazení Ježíše", boule pak: "Nerost, nerost, znamení, jako nerostlo kamení od Kristova zrození". Revma se zažehnávalo Nejsvětější Trojicí, souchotě jménem sv. Jana, jiné neduhy jménem Panny Marie a svatých. Neduhy se posílaly na vrchy a skály, do lesů a pouští, na trní a na zelenou louku.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
CHOLERA je nebezpečné průjmové onemocnění, jehož původcem je gramnegativní bakterie Vibrio cholerae (= růžově zbarvená bakterie s buněčnou stěnou tvořenou především liposacharidy, množí se příčným dělením, pohybuje se pomocí bičíků nebo plazivě, mnozí zástupci jsou patogeny).
Nemoc se přenáší nejčastěji pitnou vodou znečištěnou fekáliemi nebo potravinami. Účinnou prevencí je mytí rukou, převařování vody či její dezinfekce, dodržování základních hygienických pravidel při zacházení s potravinami. Zdrojem je nemocný člověk, případně člověk-přenašeč. Inkubační doba je několik hodin až dní. Příznaky jsou (u těžké varianty choroby) křečovité bolesti břicha a vodnatý průjem, zvracení. V důsledku ztráty vody a iontů dojde ke snížení krevního objemu a acidóze (= porušení rovnováhy kyselin a zásad v organismu), bez léčby může dojít až k úplněmu vyčerpání draslíkových iontů, zhroucení homeostázy a ke smrti. Léčba spočívá v nahrazování ztracené vody a minerálií, u těžších případů se nasazují antibiotika. Plně rozvinutá neléčená cholera je smrtelná až v 50 % případů.
První prokazatelné epidemie cholery jsou znýmy z Indie (6. stol. př. n.l.). V historii se rozlišují tyto pandemie cholery:
- 1816 - 1826 v Asii
- 1829 - 1851 v Evropě a Severní Americe
- 1852 - 1860 v Rusku
- 1863 - 1875, 1881 - 1896 v Evropě
- 1899 - 1923 v Rusku a Osmanské říši
- od 2010 na Haiti
- od 2015 v Iráku.
Bakterii jako první izoloval italský anatom Fillipo Pacini roku 1854.
MOR neboli černou nemoc způsobuje gramnegativní tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis. Onemocnění má tři formy:
- dýmějový mor (bubonická forma)
- septický mor
- plicní mor (pneumonický forma)
Forma bubonická je na člověka přenášena blechami, které se infikovaly na nakaženém hlodavci (hlavně na kryse, která však příznaky netrpí: nemoc svého přenašeče nehubí). Po kousnutí infikovanou blechou dochází ke zhnědnutí kousance, poté se objeví boule v oblasti místních uzlin.
Forma pneumonická se přenáší kapénkovou infekcí z člověka na člověka a je mnohem nebezpečnější. Působí velice rychle a neléčena má velice vysokou úmrtnost (až přes 90 %).
Příznaky:
Po krátké inkubační době dochází k prudkému zvýšení teploty, doprovázenému třesavkou, bolestmi v kloubech a únavou. Pro bubonickou formu je charakteristický hnisavý zánět místních uzlin, hlavně v tříslech a podpaží. Časem dochází k prasknutí hnisavých ložisek, což může způsobit celkovou sepsi. Plicní forma probíhá jako těžký zápal plic s velmi vysokou úmrtností. Při neléčené bubonické formě je úmrtnost kolem 60 %, při léčbě antibiotiky významně klesá. Z antibiotik jsou účinné chloramfenikol, aminoglykosidy a chinolony.
Justiniánský mor
První historicky doložená epidemie dýmějového moru propukla za panování Justiniána I. v roce 541 v Konstantinopoli, tehdy největším evropském městě. Nákaza se do města dostala zřejmě z Egypta nebo Etiopie, odkud město dováželo obilí pro své obyvatele. V nejhorších měsících umíralo ve městě až 5 000 lidí denně, město ztratilo asi 40 % obyvatel. Epidemie se rozšířila po celé Byzantské říši, zabila asi čtvrtinu obyvatel. Koncem 6. stol., v 7. a 8. století se Evropou šířily další vlny nákazy, již méně infekční. Celkový počet obětí se odhaduje na 25 milionů.
Černá smrt
Epidemie zvaná černá smrt vypukla nejdříve ve střední Asii, kde čas od času propukaly pandemie jak u místních kočovných, tak i u již delší dobu usazených civilizací. Důvod jejího rozšíření za hranice střední Asie není zcela jasný, zdá se, že souvisí s výboji Mongolů a pohyby jejich vojsk ve velké vzdálenosti. První zprávy o vypuknutí moru pocházejí z Číny z počátku roku 1330, odtud se vojenskými přesuny a cestami kupců po karavanních stezkách šířil mor dále na západ.
V roce 1347 byl mor poprvé zaznamenán v Konstantinopoli a Trapezuntu, tedy ve městech, která měla čilí obchodní styk s asijským východem. Toho roku mor zasáhl také vojsko krymských Tatarů podporovaných Benátčany, kteří obléhali janovský přístav Kaffa na krymském pobřeží. Obléhání Kaffy je považováno za první užití biologické zbraně, protože obléhající při dobývání města házeli mrtvoly svých nakažených spolubojovníků přes hradby dovnitř města.
Janovská obchodní flotila s nakaženými přistála v říjnu téhož roku v sicilské Messině. Již během plavby zemřelo na nemoc množství námořníků, je pravděpodobné, že kromě toho lodě převážely i nakažené hlodavce, kteří se později stali hlavními přenašeči choroby. Stykem s janovskými námořníky (Messiňané údajně některé opuštěné lodi, jejichž posádky zemřely mor, chodili bezostyšně rabovat) se mor dostal na Sicílii, do konce roku se mor dostal i do dalších oblastí směrem k Janovu, zejména na ostrovy západně od Itálie a na ligurské a provensálské pobřeží.
Z Itálie se mor šířil během roku 1348 a 1349 do Jižní Francie a odtud na Pyrenejský poloostrov, na sever Francie a na Britské ostrovy, ale také na sever od Alp do jižního Německa a středního Podunají. Na Balkán se souběžně nákaza šířila z Řecka. Koncem roku 1349 již byla morem nakažena polovina Evropy. Do roku 1352 se pak dostala nákaza i do severovýchodní Evropy, východních částí Skandinávie a skončila ve východní Evropě. Jen nemnohé oblasti zůstaly moru ušetřeny, zejména kvůli řídkému osídlení nebo izolaci od obchodních cest.
České země první vlna zasáhla jen okrajově. Podle soudobého kronikáře Františka Pražského první vlnu moru vytlačilo z Čech "čerstvé a chladné povětří". Po první vlně morové epidemie byl v Čechách nějakou dobu klid, pravděpodobně díky suchým rokům. Ale již v roce 1356 se začala z nevelkého ohniska v Hessensku šířit nová pandemie do celé Evropy. Její kulminace v letech 1357 - 1360 a 1363 - 1366 zasáhla téměř celý známý svět. Tato druhá vlna moru se však Čechám nevyhnula. V našich zemích ji bezpečně máme doloženou v letech 1357 - 1363.
V následujícím století se mor vracel zhruba ve dvacetiletých intervalech, nikdy už ale nezasáhl celou Evropu. Po 15. stol. se útoky moru na Evropu zpomalily, mezi větší epidemie z té doby patří např. Velký londýnský mor v letech 1665 - 1666, mor v Itálii v letech 1629 - 1631 nebo vídeňský mor v roce 1679, který roku 1680 zasáhl i české země a vyžádal si zde asi 100 000 obětí. Poslední významný výskyt moru v západní Evropě je epidemie v Marseille v letech 1720 - 1721. Poslední epidemie v Čechách a na Moravě byla v letech 1713 - 1715. V Praze si tato epidemie vyžádala 12 - 13 000 obětí, tedy asi 1/4 populace.
Třetí morová pandemie vypukla v 19. století v Číně, kde si vyžádala miliony obětí, a postupně se rozšířila na všechny kontinenty včetně Severní Ameriky.
Jedno z nejživějších svědectví následků morů nám zanechal Ital Agnolo di Tura, autor Sienské kroniky zaznamenávající události z let 1300 - 1351. Řádění moru ve městě Siena popisuje takto:
Umírání začalo v Sieně v květnu. Bylo to ukrutné a strašné; a nevím, kde mám začít vyprávět o ukrutnosti a způsobech nemilosrdnosti. Téměř každému se zdálo, že musí oněmět při pohledu na tu bolest. A lidskému jazyku je nemožné vylíčit tu strašnou věc. Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. A oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali. A nedal se nalézt nikdo, kdo by zakopal mrtvého za peníze nebo kvůli přátelství. Členové domácnosti nosili své mrtvé do příkopu jak jen mohli, bez kněze, bez bohoslužby. Ani zvony za mrtvé nezněly. Na mnoha místech v Sieně se vykopávaly velké jámy a plnily množstvím mrtvých. A umírali po stovkách ve dne v noci a všichni byli vhazováni do těch jam a zahazováni hlínou. A jakmile se tyto jámy naplnily, vykopávaly se další. A já, Agnolo z Tury, zvaný Tlustý, jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. A někteří byli jen tak málo pokryti hlínou, že je psi vytahovali ven a po městě požírali těla. Nebyl nikdo, kdo by plakal pro něčí smrt, pro všechny ty očekávané mrtvé. A tak mnoho lidí umíralo, že všichni věřili, že je to konec světa. A žádný lék či jiná ochrana nebyly k ničemu. A páni vybrali tři občany, kteří od sienské obce obdrželi sto zlatých florénů, které měli dát na ubohé nemocné a na zakopání mrtvých. A všechno to bylo tak strašné, že já, pisatel, na to nemohu pomyslet a proto nebudu pokračovat. Takové poměry panovaly do září a zabralo by příliš mnoho místa se o tom rozepisovat. A shledalo se, že v ten čas zemřelo v Sieně 36 000 dvacetiletých nebo mladších, a umírali staří a ostatní, celkem 52 000 v celé Sieně. A na předměstí Sieny zemřelo 28 000 lidí; takže celkem se shledalo ve městě a předměstích 80 000 mrtvých. Tedy toho času má Siena se svými předměstími přes 30 000 lidí a v Sieně samé zůstalo méně než 10 000 lidí.
A ti, kteří přežili, byli jakoby zmatení a bez citů. A mnohé hradby a další věci byly opuštěny a všechny stříbrné, zlaté a měděné doly, které se nacházely na sienském území, byly opuštěny, jak se spatřuje; neboť na venkově… zemřelo mnohem víc lidí, mnoho pozemků a vsí bylo opuštěno a nikdo tam nezůstal. Nebudu psát o ukrutnosti, která byla na venkově, o vlcích a divokých zvířatech, která žrala ne zcela spálená těla, a o dalších krutostech, které by byly příliš bolestné pro ty, kteří o nich čtou… Město Siena se zdálo skoro neobydlené, neboť se téměř nikdo ve městě nenalézal. A potom, když se mor zmírnil, se všichni přeživší oddali radostem: mniši, kněží, jeptišky, laici, všichni se radovali a nikdo si nedělal starosti s výdaji a hrami. A každý se považoval za bohatého, protože unikl a znovu získal svět a nikdo nevěděl, jak se přimět k nicnedělání… V tom čase v Sieně velký a vznešený plán zvětšení sienské katedrály, který byl započat před několika roky, byl zrušen…
TANEC SVATÉHO VÍTA - Sydenhamův syndrom - je neurologická porucha projevující se náhlými bezúčelnými škubavými pohyby. Vyskytuje se hlavně u dětí. Za její příčinu je pokládána nedoléčená infekce streptokokem (nejčastěji Streptococcus pyogenes) a následná imunitní reakce organismu. Stiženy jí bývají většinou dívky ve věku 6 - 13 let. Ve velmi vzácných případech může postihnout i dospělé až do 40 let.
Jako první popsal chorobu anglický lékař Thomas Sydenham (1624 - 1689). O přibližně 200 let později objevil George Huntington (1850 - 1916) z New Yorku variantu chorey a popsal ji jako vzácné neinfekční dědičné neurodegenerativní onemocnění mozku postihující lidi nad 50 let, nazvána byla Huntingtonova choroba, dříve také nazývaná Tanec svatého Víta.