Při zakládání farních kostelů vznikaly současně i školy. Kde byla farnost - v Klecanech v 1. pol. 14. stol. - byla i škola. Původní fara stála v Klecanech vedle kostela, v místech dnešního dětského zdravotního střediska. Správce kostela, farář, spravoval i školu, která v nejstarších dobách vzdělávala kněžský dorost, později zemanské syny, budoucí písaře a úředníky.
Původně mělo školství v Čechách výbornou úroveň, ale tento vývoj přerušil 30-ti letá válka, kdy na nějakou dobu zanikla - nebo nebyla obsazena - i klecanská fara. Až v roce 1677 oznamuje úřadu klecanský farář, jehož jméno se nezachovalo, že se v Klecanech bude stavět škola. Do té doby se vyučovalo v soukromém stavení. Učitele ustanovoval patron a farář. Je jisté, že za Karla VI., otce Marie Terezie, která ho v panování vystřídala v roce 1740, škola v Klecanech už stála. Císařovna Marie Terezie zjišťovala pomocí dotazníku z 31. prosince 1771 stav vzdělávání ve svých zemích. Ze zachovaného záznamu o škole klecanské se dovídáme, že učitelem zde byl Jan Syrový. Jeho roční příjmy pocházely v vrchnostenského fondu, dále dostával naturálie - obilí a luštěniny - z biskupských peněz měl čtyřprocentní úrok 20 zlatých a při koledování získal 10 zlatých 45 krejcarů. Škola byla nejprve jednotřídní. Z 215 dětí bylo 146 ve věku 6 - 12 let a z těch chodilo do školy třicet, nejvíc v zimě. Vyučovalo se dopoledne od osmi do jedenácti hodin, odpoledne od jedné do čtyř. Školné platily děti takto: za vyučování abecedě jeden krejcar, za slabikování jeden a půl krejcaru, za čtení a psaní dva krejcary. Dvanáct dětí bylo vyučováno zdarma, z biskupské nadace. Četly se knihy evangelií, pak následoval učitelův předpis. Na otázku, jak mají děti do školy daleko, čteme, že nechodí déle než půl hodiny.
Všeobecně však císařské zkoumání školství nedopadlo uspokojivě. Škol bylo málo, vzdálené několik hodin chůze, vyučování mnohde ledabylé, kázeň špatná. Čtyři pětiny dětí zůstávaly bez vyučování. Proto 6. prosince 1774 vydala císařovna Všeobecný řád školní, který stanovil povinnou školní docházku na šest až sedm let.
V roce 1794 píše vyúčtování svých příjmů klecanský učitel František Kazatel: dostával plat od vrchnosti, od kostelů (např. v Klecanech a ve Zdibech), od obcí (také např. od Řeže a Husince) a z různých nadací (např. biskupské a císařské). Jeho plat obsahoval naturálie: obilí, luštěniny, máslo, sůl, pivo, chléb (jednou měsíčně teplý, měkký) a peníze z koled a novoročních darů. Kronikář na jiném místě píše, že klecanská vrchnost v roce 1789 pořídila nábytek do školy.
Důležitou úlohu v podpoře vývoje škol hrály zmíněné nadace. Pro naši školu měla význam nadace biskupa Kaysera, Františky Novotné (majitelky Drast) a paní Králové z Husince. Podporovaly se tak potřebné děti z Drast, Hoštic, Větrušic, Klecan a Husince. Kaplan Václav Beneš Třebízský založil a naplnil žákovskou knihovnu a farář Josef Rottenborn jí odkázal padesát zlatých.
Klecanská škola měla od roku 1879 i svůj prapor. Věnovali jej příznivci školních dětí, a to také na oslavu stříbrné císařské svatby (Františka Josefa a jeho manželky Alžběty). Prapor byl z kvalitního hedvábí, červenobílý, na jedné straně s obrazem anděla strážného a na straně druhé slovanských věrozvěstů Cyrila a metoděje. V témže roce pořídila vrchnost nový nábytek do školy.
Kolem roku 1830 vzrostl počet dětí a vznikla potřeba rozšířit školu. Nedošlo k tomu hned, učitel dostal zatím jen pomocníka a teprve roku 1847 byla zřízena další třída. Později byl vývoj rychlejší: roku 1876 vznikla škola trojtřídní, roku 1880 čtyřtřídní, roku 1883 pětitřídní. Škola měla od počátku vlastní budovu, v nž byla nejprve jedna školní světnice - až do roku 1864. Po rozšíření na dvojtřídku roku 1847 najaly obce (jejichž děti k nám chodily do školy) světnici v domku pod školou. Roku 1864 začala výuka v nové budově ve dvou tříchách (škola byla slavnostně vysvěcena za přítomnosti mnoha vzácných hostů) a stará škola byla přeměněna na byt pro řídícího učitele. V srupnu 1880 byla školní budova zvýšena o jedno patro nákladem 5 000 zlatých. Stavělo se tehdy rychle, už v půlce září byla nástavba vysvěcena. Byla zde zřízena ještě jedna (čtvrtá) třída. V roce 1887 byla zřízena poboční (paralelní) pátá třída, aniž byly učiněny patřičné stavební úpravy takže kronikář konstatuje, že prostor je málo vyhovující.
V tuto dobu usilovaly o vlastní školu Vodochody, ale ještě jim nebyla povolena. Do Klecan patřily školou i Hoštice. V září 1889, po svátku sv. Václava, byla vysvěcena nová, dvoutřídní škola ve Veltěži. Tím se ulevilo klecanské škole, která potřebovala rozšířit o dvě řádné místnosti pro obě oddělení páté třídy. Roku 1899 se odškolily Zdiby, Veltěž, Přemyšlení a pobočka při páté v Klecanech mohla být zrušena. V roce 1911 zřídili novou jednotřídní školu v Klíčanech. A roku 1921 byla zřízena školní expozitura (pobočka) na Brnkách.
V klecanské škole pracovalo několik desítek učitelů, jež zde nelze všechny vyjmenovat. Zajímavá jsou však jména a osudy některých z nich. První, jehož jméno je známo, byl učitel Jan Syrový. Učil do roku 1794. Po něm následoval František Kazatel. Tomu byl roku 1827 přidělen pomocník, Josef Vlk, kterého učitel vyplácel dvaceti zlatými ze svého platu 104 zl. Oba zde dožili a jsou na našem hřbitově pochováni. Josef Vlk se stal učitelem a získal nového podučitele. V kronice k roku 1861 je vylíčena finanční situace učitele takto: školní plat hotově činil 345 zlatých 45 krejcarů. Celkový zisk z naturálií a darů, ze služeb v kostelích spolu s platem činil 437 zlatých 95 krejcarů. Učitel však měl úřední vydání: plat podučiteli, čištění školy, nájem stodoly a sklepa (190 zl. 50 kr.). Na zimu bylo třeba obstarat topivo: to dovážely obce a doplácena vrchnost. Nárok byl šest sáhů polenového dříví na třídu a jeden sáh na opakovací hodiny S postupným rozšiřováním školy přibývali další a další učitelé. Vlkův syn Jiří zde učil 49 let, od roku 1859 do roku 1889. Od roku 1876 do roku 1884, kdy zemřel, působil na škole jako katecheta (učitel náboženství) kaplan Václav Beneš, literárním jménem Třebízský. Těšil se značné oblibě, ale pro postupující tuberkulózu a tím častá dlouhodobá onemocnění učil první dva roky, později musel být zastupován. Roku 1884 zde byl ustanoven učitelem Jindřich Rais, bratr spisovatele Karla Václava Raise, do roka však odešel jinam. Roku 1887 přišel Josef Kožíšek, známý autor dětského slabikáře Poupata a autor dětské poezie. Známá je např. básnička Polámal se mraveneček. Ten odešel roku 1895 do Záp.
Dne 07.12.1918 složili členové učitelského sobru přísahu věrnosti Československé republice. Dne 11. září 1919 bylo povoleno odškolení Hoštic a Vodochod do vlastní školy. V létě 1921 navštívil Klecany prezident republiky T.G. Masaryk, a tak na jeho počest byla - za účasti učitelů a žáků školy - 28. října 1921 slavnostně odhalena deska na Černé skále. Ta byla přejmenována na Masarykovu skálu.
Ve školním roce 1918 - 1919 nastoupil dočasně za onemocnělého řídícího učitele pan Václav Pecák, rodák z Klecan. Spolu se svým bratrem byl sokolským cvičitelem žactva a známým loutkářem. Pan Pecák se pak znovu stal členem učitelského sboru, ale roku 1936 odešel jako řídící učitel na Obecnou školu v Praze Hloubětíně. Je pohřben v Klecanech. Jména dalších vyučujících už našim dnešním obyvatelům mnoho neřeknou. Nejstarší občané si však vzpomenou na paní učitelku Ungermanovou a pana řídícího učitele Karla Srbu, starostu Sokola po roce 1945.
V březnu 1924 byl z přídělu od velkostatku získán za doplatek 5 000 korun pozemek Na Vinici o výměř 9 584 m2. Počítalo se zde s výstavbou nové školy. I když v roce 1931 byla na pozemku vykopána studna (nákladem 12 000 korun), uhasly v roce 1933 veškeré naděje, že bude nová škola postavena. Obec pak osázela školní pozemek ovocnými stromy. Ve školním roce 1935 - 1936 kronikář zaznamenává, že současná škola byla přestavěna za 90 000 korun. Od té doby byly záchody splachovací a škola dostala vlastní vodovod. Získala také pěknou novou třídu a na půdě skladiště. Bylo zlepšeno osvětlení školy. Vedle polévkové kuchyně - ve které se ve školním roce 1933 - 1934 navařilo téměř sedmnáct tisíc porcí polévek - vznikla kuchyně školní. V témže školním roce se zdejší škola změnila na šestitřídní.
V roce 1935 byla zdejší obec zařazena - podle zákona o měšťanských školách - do Roztok. Místní školní rada se snažila o otevření filiálky roztocké měšťanky. K tomu došlo 01.09.1939. Nastal však problém s místem. Škola sice zakoupila a adaptovala domek č. 110 od bývalého učitele pana Kruliše, náklady za koupi a adaptaci činily 78 tis. korun), ale to nestačilo a bylo nutno zavést v některých třídách odpolední vyučování a některé třídy se staly "cestovními". Měšťanká škola v Klecanech byla osamostatněna 01.11.1939.
Tím, že zanikly mnohé české školy v pohraničí, zůstala řada učitelů bez místa, a proto byl snížen počet žáků na třídu ze šedesáti na čtyřicet pět dětí! Ve škole byl zaveden polední dozor nad přespolními žáky za odměnu pět korun. Ve školním roce 1939 - 1940 napadlo v zimě mnoho sněhu a mrazy trvaly velmi dlouho. V březnu 1940 pak přišla povodeň. Situace byla ztížena ohromným množstvím těžkých a ostrých ledových ker na Vltavě, které drtily všechno, co potkaly. Na lidi postižené povodní se konaly četné sbírky. Školní rok 1940 - 1941 probíhal normálně, od 1. července byla otevřena mateřská škola. Pro vyučování byl pronajat domek č. 228 pana Kodeta. Protože bylo za války nařízeno šetřit papírem, museli žáci 1. a 2. tříd užívat k psaní a kreslení místo sešitů břidlicové tabulky (toto opatření trvalo až do školního roku 1946 - 1947) a k procvičování je museli užívat i žáci 3. a 4. tříd. Válka přinesla také další nařízení: musela se zatemňovat okna. Proto bylo ranní vyučování posunuto na 8.45 hod., aby se nemuselo svítit. Mnozí učitelé obecných škol museli navštěvovat kurzy německého jazyka. V Klecanech je vedl pan učitel Motl, který byl německé národnosti.
V zimě roku 1941 - 1942 byly kruté mrazy. Bylo nutno šetřit uhlím. Vánoční prázdniny trvaly až do 4.3.1942 a na vyučování se děti scházely jednou týdně - ve středu. Ve škole odevzdaly domácí úkoly a dostaly nové. Práce s úkoly nesměla dlouho trvat, protože místnosti se nevytápěly. Učitelé museli absolvovat kruz protiletecké obrany.
V květnu 1944 byla budova měšťanské školy zabrána německým vojskem. Měšťanka přesídlila do Veltěže, kde se vyučovalo ve škole a v hostinci U Řeháků. Veškerý inventář školy byl přenesen k uskladnění na klecanskou faru. Svůj pokoj pan farář František Herold vystěhoval, aby se v něm učila jedna třída. Mateřská škola šla do soukromí k truhláři Antonínu Stanislavovi a její prostory obsadila obecná škola. Koncem školního roku 1943/44 německá posádka Klecany opustila a škola se vrátila. Ve školním roce 1944/45 bylo vyučování zase velmi komplikované: koncem října došlo k novému zabrání školy, takže žáci s různě střídali ve zbývajících prostorách Na Skalkách, na faře, v soukromí. Pak padly i třídy Na Skalkách. Žákům z Drast bylo dovoleno, aby navštěvovali školu ve Vodochodech a vyhnuli se tak dlouhé cestě do Klecan, nebezpečné v době častých náletů hloubkových letců. Vánoční prázdniny v roce 1944 byly pro nedostatek uhlí prodlouženy na neurčito a děti si opět chodily jednou týdně pro úkoly. Dne 19.04.1945 byly z nařízení zemského úřadu uzavřeny pro bezpečnost všechny školy.
Kronikář vypráví o odchodu německého vojska a o dalších událostech: Rudá armáda přišla do Klecan 11. května a za měsíc uvolnila hlavní školní budovu. Bylo zahájeno vyučování ve svobodné republice! Školní rok byl zakončen 19. července 1945 školní besídkou. V roce 1946 konstatuje zapisovatel kroniky řídící učitel Karel Srba ohromnou spotřebu benzínu a papíru při volební agitaci, zatímco děti ve škole nemají pořádně na co psát. Ve školním roce 1946/47 nastoupil do školy další z učitelské generace rodiny Vlků, Antonín Vlk, rodák z Klecan, ale už 01.01.1948 odešel na Hlučínsko. Začátek školního roku 1948/49 musel být odložen o dva týdny kvůli epidemii obrny. Vyučování už probíhalo v duchu nově ustanovené jednoté školy: 1. stupeň - škola národní, 2. stupeň - škola střední, 3. stupeň - gymnázia a odborné školy, 4. stupeň - vysoké školy. Ve školním roce 1949/50 byly děti z Drast zařazeny do vodochodské školy.