Narodil se 7. února 1869 v Klenčí pod Čerchovem, kde i 24. října 1925 ve věku 56 let zemřel.
Byl to autor próz z chodského prostředí, básník či sběratel pohádek. S hlubokou znalostí rodného kraje vytvořil ve svých prózách národopisný obraz Chodska.
Jindřich Šimon Baar pocházel ze selského rodu. Základní školu navštěvoval v Klenčí, gymnázium v Domažlicích. Chtěl studovat filozofii, ale vzhledem ke špatné finanční situaci rodiny vstoupil roku 1888 na pražskou bohosloveckou fakultu, kde přispíval do studentských časopisů. V roce 1892 byl Baar vysvěcen na kněze a potom působil na různých místech v Čechách. V letech 1892 - 1899 působil jako kaplan v Přimdě, Spáleném Poříčí, Stochově, Ořechu a Úněticích. V Úněticích byl od 15. října 1897 do roku 1899, kdy byl jmenován farářem v Klobukách u Slaného, ale po deseti letech se vrátil jako farář do zpět do Ořechu u Prahy. V roce 1904 se po smrti únětického faráře ucházel o tamní faru, později i o faru sv. Apolináře v Praze, ale neúspěšně. Dne 15.08.1918 se při jeho pobytu v Klenčí objevila falešná zpráva, že byla v Praze prohlášena samostatnost českého národa. Baar promluvil na shromáždění lidu před radnicí. Baar se pak obával žaláře, když se zpráva nepotvrdila. Když byla samostatnost vyhlášena oficiálně, sloužil českou národní mši svatou v Ořechu. Po návratu prezidenta Masaryka do vlasti ho Baar navštívil s výborem Jednoty duchovenstva československého, jehož byl předsedou, a promluvil k němu.
V 90. letech 19. století se Baar připojil k hnutí Katolické moderny a pravidelně přispíval do časopisu Nový život. Podnikl několik cest po Čechách a střední Evropě (Německo, Holandsko, Belgie, Švýcarsko, Itálie, Polsko a Slovensko).
Jako kněz Baar bezúspěšně usiloval o reformu církevních řádů. Roku 1919 se dal penzionovat a závěr života strávil v rodném Klenčí. V roce 1925 dostal oční katar, Baar sepsal poslední vůli, ve které odkázal veškeré své jmění i dům Klenčí ke zřízení Chodského muzea. Jindřich Šimon Baar zemřel v 8 hod ráno na mozkovou mrtvici.
Fara a kostel v Úněticích
Za studií psal verše, básnické činnosti věnoval celý život, ale hlavní oblasti jeho tvorby byla próza. První okruh povídek a románů se zabýval osudy reformních kněží a údělu farských hospodyň - Cestou křížovou (1900), Farská panička (1906), Farské historky (1908) a Holoubek (1921). Dalším námětovým okruhem je život venkovských lidí na Chodsku. Ve svých prózách zdůrazňuje i mravní hodnoty patriarchálního venkovského života.
Povídka Pro kravičku (1905) zachycuje těžkou práci mladých manželů, kteří si v Německu na stavbě chtějívydělat tolik, aby si mohli koupit krávu - hlavní zdroj obživy. To se jim podaří, ale kráva zahyne. Oba manželé to považují za největší životní prohru.
Román Jan Cimbura (1908) je o jihočeském sedlákovi nadaného silou, moudrostí a spravedlností. Dílo je idealizováno.
Další povídky - Skřivánek a jiné povícky (1912), Poslední soud (1913) či Hanče (1917).
Závěr Baarova díla tvoří obraz rodného Klenčí a Chodska před rokem 1848 Chodská trilogie - Paní komisarka (1923), Osmačtyřicátníci (1924) a Lůsy (1925). Autor plánoval napsat ještě část čtvrtou, ale to už bohužel nestačil.