.jpg?s3=1)
Právním podkladem pro moderní civilní manželství, jaké známe dnes, byl rakouský říšský zákon, který vstoupil v platnost až 9. dubna 1870. Od této doby byl možný i rozvod. Individuální a monogamní manželství se v Evropě prosadilo v období raného středověku. V Čechách se o jeho uplatnění zasloužil kníže Břetislav. Na konci 12. stol. uznala církev manželský svazek za jednu ze sedmi svátostí.Jeho posláním bylo plodit děti, vychovávat je a poskytovat si vzájemnou pomoc. Středem zájmu byla rodina, příbuzenstvo, rod, statek, pozemky a hlavně věno.
Při volbě budoucího partnera bylo rozhodující slovo rodičů. Ještě v první polovině 19. století se nepovažovalo za nutné, aby se manželé před slibem manželství blíže seznámili. Vztah mezi manželi pak často nebyl osobní nebo šťastný. Manželství sloužilo především k vzájemnému zaopatření, láska byla věcí vedlejší. Muž a žena k sobě museli "sedět" podle rodinných tradicí, podle vzdělání i finančních poměrů. Uplakané a manželstvím rozčarované nevěsty byly utěšovány tím, že "láska se teprve dostaví", ale ne vždy se tak skutečně stalo.
A jaká byla dříve úloha muže a ženy v manželství? Muž zastupoval rodinu navenek, platil daně, disponoval penězi, určoval rodinný rozpočet, rozhodoval o osudu manželky a dětí. Od manželky se očekávalo, že bude něžná, zdrženlivá a stydlivá, reprezentující svého manžela. Schopnost ženy respektovat vrtochy svého muže a zajistit útulné prostředí domova, se považovalo za samozřejmost. Dominance ženy v manželství byla až do poloviny 20. století celospolečensky nemyslitelná. Rovnoprávnost manželkám přinesl konečně až Zákon o právu rodinné z roku 1949.
Jakmile se naskytla vhodná příležitost a rodiče měli přichystané potřebné věno, dívka se mohla vdát. Věk nevěst 15 - 17 let nebyl ani na počátku 20. století na venkově vzácností. Každé svatbě předcházely zásnuby, což byla na vsi velká událost. Na námluvy se nejčastěji chodívalo v neděli odpoledne. Spolu s ženichem se na ně vypravil jeho otec, družba - ten plnil úlohu hlavního organizátora (dnes ženichův svědek), rychtář s konšelem a někteří muži z příbuzenstva, všichni ozdobení rozmarýnovou snítkou. Přítomní si sesedli k jednomu stolu a vyjednávali o výši věna. Družba byl prostředníkem a domlouval oběma stranám - aby přidaly, či ze svých požadavků slevily. Když bylo vše smluveno a dojednáno, mohli si ženich s nevěstou podat ruce a políbit se. Pak byla rychtářem sepsána svatební smlouva a následovala hostina.
Každá nově ohlášená svatba byla na vesnici událostí, na kterou se všichni těšili. Po zásnubách se začalo s přípravami, které trvaly asi čtyři týdny. Bývalo zvykem, že ženy z celé vesnice přinášely do nevěstina domu dary v podobě potravin: máslo, mléko, ořechy, povidla, vejce. Výběr místa pro konání statby byl jednoduchý - svatba se konala v místě bydliště nevěsty v nejbližším kostele, později se zavedením občanských sňatků na nejbližší radnici. Také místo pro svatební hostinu se drželo tradic - hodovalo se v domě rodičů nevěsty.
Bývalo zvykem, že se ženich a nevěsta navzájem obdarovávali. Nevěsta dostala od ženicha střevíčky, svatební kytici, třeba i peníze na svatební šaty a dárek "prvního probuzení" - většinou nějaký drahý šperk. Dárky jí přinášela družička za doprovodu muziky, která hrála za jejího příchodu - říkalo se tomu dostaveníčko. Družička za tuto službičku pak dostala od ženicha velký koláč. Naopak nevěsta ženichovi darovala vlastnoručně vyšívanou košili, hedvábný šátek nebo kapesníček, manžetové knoflíčky, ponožky, krajově i klobouk, pírko z romarýny a jiné věci. Ženich matce nevěsty darovával dort jako poděkování za dceru, a to samé platilo u nevěsty a matky ženicha. Bylo zvykem, aby nevěsta věnovala dort matce ženicha na hostině, kdy je s napětím sledovali hosté. Matka přijetím dortu souhlasila se synovým výběrem nevěsty. Odmítnutím pak nesouhlasila. Nepřijetí dortu bývalo svatebčany odsuzováno. Nevěsty u toho říkaly různé děkovné proslovy. Matka ženicha pak dávala nevěstě šperk jako symbol jejiího přijetí. Tyto zvyky obdarovávání se lišily vždy podle toho, nakolik majetní byli ženich s nevěstou. U bohatších rodin se chtěli novomanželé vždy více předvést a tak byly i dárky cennější a bylo jich víc. Darovalo se tak i jiným osobám, třeba družičkám.
Ve svatební den chodívala nevěsta i ženich časně ráno ke zpovědi. Svatební hostina začínala snídaní v domě ženicha, kde se postupně hosté scházeli. U snídaně obvykle svědek pronesl řeč. Družba plnil svou funkci od samotného rána - krájel chleba a pobízel hosty, kteří si nabírali z mísy sýr nebo tvaroh se solí a kmínem a připíjeli si kořalkou. Muzika vyhrávala zvesela už od rána. Po příchodu ženicha se svatebčany do nevěstina domu bývaly hlavní dveře zamčené, jako by hosty nikdo nečekal. Starší mládenec pak klepal na dveře a starší družička dveře otvírala. Vítala je verši. Než se ženichovi nevěsta vydala, musel splnit několik úkolů: nasekat dříví nebo správně odpovědět na otázky, které se týkaly nevěsty. Byla mu pak předvedena řada falešných nevěst (starší ženy přestrojeny za nevěsty), které odmítal, a nakonec nevěsta pravá. Ženich pak pravou nevěstu odprošoval od rodičů. Až do druhé světové války platil obyčej poděkování ženicha oběma rodičům, kteří pak oběma budoucím novomanželům žehnali.
Dary, které přinášeli hosté, byly za starých časů většinou potraviny, Tím hosté chtěli pomoci přípravám svatební hostiny. Všeobecně se za nevhodné pokládají špičaté nebo ostré předměty, protože by mohly ublížit lásce a měly by být přijaty pouze výměnou za peníz. Symbolické dary byly však běžné a například nůžky se dávaly, aby přestřihly nit lásky, kdyby se z manžela stal nevěrník. Někdy se říká, že známý neklid po sedmi letech společného života, který je tak často příčinou rozpadu manželství, vzniká v tuto dobu, protože svatební dary se blíží ke konci svého užitečného života a potřebují nahradit novými.
Velmi oblíbený a znýmý zvyk je přenášení přes práh. Ženich přenáší nevěstu přes práh jejich společného domova prý proto, aby přelstil zlé duchy, kteří číhají pod prahem. Jiný význam: symbolický začátek nového života.
Svatební průvod se dříve ohlašoval troubením z trubek nebo střílením. Cestou se také rozdávaly svatební koláčky kolemjdoucím, tzv. metáčky. Cestou průvod narazil také na "zatahování". Tento zvyk spočíval v zastavení průvodu přáteli, sousedy, kuchařkami a jinými, kteří byli převlečeni v maskácch a žádali výkupné, buď peníze, nebo i koláčky a kořalku. Dnes se většinou zábava soustředí k východu z úřadu - ženichovi se navléká chomout, přivazuje se mu koule na nohu, nevěsta dostává do rukou bič, panenku k pochování, ženich dokazuje svou sílu štínáním špalku, společně přeřezávají tupou pilou kládu apod. Aby bylo novomanželům dopřáno hojně potomků, byli po obřadu zasypáni rýží, někdy také konfetami, oříšky, rozinkami nebo bonbóny.
Venkovská svatební hostina si navzdory vlivu městského způsobu života udržela svoji podobu s přísným dodržováním tradic: složení jídel a sled jejich podávání. Snahou hostitelů bylo podat na stůl co největší (ale vždy lichý) počet chodů, které měly symbolicky zajistit novomanželům blahobyt. Mezi svatební pochoutky patřily bezesporu omáčky, např. křenová, cibulová, s hrozinkami, švestková a jiné. Omáčky se jedly s chlebem nebo bramborovými šiškami, v nejlepším případě s hovězím masem nebo klobásou.Také se podávalo několik druhů polévek. Jako hlavní jídlo se obecně označovala krupičná, jindy pohanková či prosná kaše. A pilo se hlavně pivo a kořalka. Samozřejmě nechyběly ani svatební koláčky, cukroví a sušené ovoce. Povinné bylo společné pojídání polévky novomanželů z jednoho talíře, symbolizovalo to jejich spolupráci. Druhý význam, který je snad ještě podstatnější, je symbol onoho společného rodinného krajíce, z něhož je nutno si brát a dávat rovným dílem. Právě pro tuto ušlechtilou symboliku je uvedený svatební zvyk dodnes velmi rozšířen.
Neodmyslitelnou součástí svatební hostiny byly dříve řeči a vinše, dnes za jakousi jejich náhradu lze pokládat veřejná čtení různých svatebních blahopřání, přípitky.
Během hostiny také docházelo k únosu nevěsty, tento zvyk se rozšířil z Moravy, jeho provádění je spíše výjimkou, nejen pro nešťastné události, k nimž někdy dochází, ale i proto, že narušuje společenskou atmosféru svatebního veselí.
Po večeři se vybíraly peníze na různé věci. Například svatebčany obcházela někdy žena, která byla oblečená v bílých šatech, měla v rukou dítě, jež uspávala a vybírala u toho peníze. Tento zvyk se nazýval "vybírání na povijánek" a byl to způsob, jak našetřit na kolíbku pro budoucí dítě manželů. Součástí svatební oslavy byli vždy muzikanti a zábava při tancování. Zábavu někdy zpestřovaly i parodie novomanžele a jejich slabé stránky, které se předčítaly ve falešných svatebních smlouvách.
Do zábavy také patřilo "čepení nevěsty". Nevěsta seděla při tomto obyčeji na židli uprostřed místnosti, kde byla hostina, nebo v zavřené místnosti v přítomnosti jen žen a za doprovodu hudby a ženského zpěvu. Byl to akt přijímání nevěsty do "cechu vdaných", "babského cechu". Novomanželce se rozplétaly vlasy a snímal závoj, nasazoval se jí "čepec" (šátek), který ona většinou dvakrát shodila z hlavy a na potřetí si ho nechala (odtud pochází, že "holka už je pod čepcem"). Po čepení pak tancovala s ostatními ženami a pak byla předána k tanci manželovi. Ostatní muži s nevěstou také tančili a za tanec s ní vždy museli zaplatit.
Druhý den po svatbě se na voze převážely peřiny z rodiny nevěsty do domu novomanželů. Pro potěšení zvědavých sousedů byla vezena také celá nevěstina výbava.
A do čeho se naše praprababičky strojily? Bohatší nevěsty se oblékaly do svých nejhezčích slavnostních šatů, většinou to byl kroj, který si pro tento slavnostní den samy bohatě ozdobily výšivkami. Byly to takové šaty, které mohla nevěsta používat i na jiné slavnostní události. Z tohoto důvodu byla bílá barva absolutně nepraktická a svatební šaty či kroj hýřily všemi barvami. Svatební šaty, které by byly určené pouze na ssvatbu neexistovaly. Hlavu si nevěsta ozdobila věncem z natrhaných květin a pentlemi.