.jpg?s3=1)
Československé legie je označení používané pro jednotky zahraničního vojenského odboje za první světové války. Tento název vznikl až po válce, za války se používalo souhrnné označení revoluční dobrovolná vojska (později zahraniční čs. vojska). Základ těchto vojsk začal vznikat již v roce 1914 z dobrovolníků, emigrantů, kteří se hlásili zejména do carské armády v Rusku a chtěli bojovat proti Rakousku-Uhersku. Tito dobrovolníci, již byli v hojné počtu z Varšavy a jejího okolí, v Rusku vytvořili legendární "Českou družinu" (Češi a Slováci měli velkou převahu). Jiní dobrovolníci vytvořili ve Francii "Rotu Nazdar". Za 2. světové války to byli především Volynští Češi, Češi nuceně vystěhovaní z pohraničí po okupaci nacistickým Německem. Tito legionáři se pak zasloužili nejvíce v bitvě na Dukle (8. září - 28. října 1944).
Koncem války měly jednotky československých zahraničních vojsk celkem přes 100 000 dobrovolníků (dobrovolců, bratrů - oficiální označení příslušníka vojska). Celkem padlo 5 153 legionářů, z toho 4 112 v Rusku, 630 ve Francii a 410 v Itálii.
Podle místa působení lze legie rozdělit na:
- československé legie v Rusku
- československé legie v ve Francii
- československé legie v Itálii
Jednotlivé pluky byly číslovány podle místa působení: v Rusku od čísla 1, ve Francii od čísla 21 a v Itálii od čísla 31.
Československé legie v Rusku - byly dobrovolnické vojenské jednotky na ruském území v letech 1914 - 1920, jež bojovaly nejdříve proti rakousko-uherské armádě a Němcům na Ukrajině a poté za ruského cara spolu s Bílou armádou proti Rudé armádě. Jeden z hlavních velitelů legií v Rusku byl Radola Gajda (významný český fašista Rudolf Geidl, který si změnil jméno na srbské frontě).
Československé legie se zvláště vyznamenaly v boji proti rakousko-uherské armádě v bitvě u Zborova (2. července 1917), v poli jako legionář bojoval Ludvík Svoboda, podle legendy proti němu na straně Rakouska-Uherska stál Klement Gottwald, ale podle jiných pramenů byl Gottwald v té době v nemocnici ve Vídni, další československé jednotky pak vznikaly na naléhání předsedy Československé národní rady profesora T. G. Masaryka.
Československé legie ve Francii - byly dobrovolnické jednotky ve Francii v letech 1914 - 1919 (Vouziers). V rámci cizinecké legie vznikla 31. srpna 1914 rota Nazdar! Účasnila se vítězně bitvy u Arrasu dne 9. května 1915, kde však utrpěla výrazné ztráty, přesto však tato bitva rotu navěky proslavila. V roce 1918 vznikla československá brigáda ve Francii, která se na jaře 1919 vrátila do Československa. Bylo v ní asi 9 600 vojáků. Za přítomnosti T. G. Masaryka a prezidenta Poincarého se u města Darney 30. června 1918 konala velká vojenská slavnost spojená s přísahou 21. střeleckého pluku, který převzal bojovou zástavu, vytvořenou dle návrhu F. Kupky. Poté byl 21. a 22. pluk spojeny v Československou střeleckou brigádu. Nejznámějším vojenským vystoupením byla bitva u Terronu 20. října 1918. V roce 1919 působilo ve Francii již 11 300 našich legionářů. Ve francouzských legiích bojoval i slavný malíř František Kupka. Generálem francouzské armády byl v tu dobu Milan Rastislav Štefánik, s českou emigrací se aktivně podílel jako diplomat na jednání o vzniku samostatného Československa. Ve Francii padlo 650 československých legionářů. Nasazení legionářů na západní frontě vedlo k tomu, že francouzská vláda dne 29. června 1918 podpořila právo Čechů a Slováků na samostatnost a uznala Národní radu Čechů a Slováků jako orgán zastupující tyto národy.
Československé legie v Itálii - byly dobrovolnické vojenské jednotky v Itálii v letech 1917 - 1918. První se vytvářely až v roce 1917 jako výzvědné oddíly, na jaře 1918 došlo k vytvoření československé divize, v prosinci 1918 vznikl armádní sbor. Vznik československých jednotek v Itálii byl podmíněn nátlakem ze strany ostatních spojeneckých mocností a špatným vývojem válečné situace, protože Itálie samotná dlouho bránila vzniku dobrovolnických čs. jednotek, ačkoliv disponovala poměrně značným počtem rakousko-uherských zajatců českého a slovenského původu. Důvodem bylo vytvoření nežádoucího a italským zájmům nebezpečného precedensu, neboť uznáním práva na sebeurčení Čechoslováků by de facto uznala stejná práva i Jihoslovanům. Právě ale o část jihoslovanského území spravovaného rakousko-uherskou monarchií se chtěla Itálie po vítězství Dohody rozšířit (resp. na pobřeží Jadranu, tedy o Dalmácii a přístav Terst). Do jednotek bylo zařazeno asi 20 000 vojáků, po podepsání příměří ze zajatců vytvořeny další, tzv. domobranecké prapory o počtu asi 60 000 vojáků. Československé legie bojovaly zejména v bitvě na Piavě, kde čsl. legionáři mnohde válčili proti českým a slovenským vojákům rakousko-uherské c.k. armády. Čsl. legionáři na sebe výrazně upozornili v bitvě u Doss Alto v září 1918. Italský tisk pojak úspěch Čechoslováků v boji na Doss Altu velmi slavnostně. 6. československá divize měla také pochvalné ohlasy v řadách představitelů italské vlády, armády a italské veřejnosti. Vrchní velitel italské armády, 22. září 1918 uvedl: "Neochvějné oddíly 6. československé divize, které zahájily pozici na výšině 703, se bránily s obdivuhodnou chrabrostí ..." Propagátorem legionářů byl také pozdější italský diktátor Benito Mussolini, v té době novinář (vydával list Italský lid) a autor kacířského spisu Jan Hus, hlasatel pravdy. Mussolini se později k této své rané politické aktivitě již nehlásil. Na italské frontě zemřelo 355 československých legionářů, dalších 55 mužů bylo popraveno po zajetí rakousko-uherskou armádou.
V československé armádě byli legionáři upřednostňováni před tzv. Rakušáky, tj. vojáky, kteří po celou dobu války zůstali na straně Rakouska-Uherska. Legionářů bylo kolem 66 tisíc a kolem pěti tisíc jich padlo. Čechů v rakousko-uherské armádě bojovalo asi 1,4 milionu a padlých na této straně bylo zhruba 138 000. Vysoká čísla padlých Čechů v rakouské armádě a nízký počet v čsl. legiích je z mnoha důvodů:
- rakousko-uherská armáda měla často 20 - 50 % ztrát živé síly (z rakousko-uherské armády přebíhali nejen jednotlivci, ale dokonce i celé prapory k protistraně, např. k Rusku, poté, co byli zajati, vstoupili do legií)
- v rakousko-uherské armádě často čeští vojáci zůstávali, jelikož byla jejich manželkám vyplácena tzv. "podpora", cca 3 koruny za den (mnohdy vyšší částka než měl odvedenec v dobách míru).
Tak jako se mi podařilo nalézt možné předky padlé v 1. světové válce, dohledala jsem i pravděpodobné předky, kteří sloužili v československé legii.
František Čadský, narozen 08.04.1878 v Horoměřicích, zemřel 25.07.1947 a je pohřben na hřbitově v Kojeticích, hodnost vojín, desátník
u rakousko-uherské armády sloužil u 1. domobraneckého pěšího pluku a 8. domobraneckého pěšího pluku, do zajetí padl 10.09.1914 v Křesomysli, 01.09.1918 se přihlásil do ruských legií ve městě Samara (Rusko), z legií vystoupil 09.11.1920, sloužil u záložního praporu a u 1. sborné roty, byl demobilizován (propuštěn z armády po zrušení válečné pohotovosti armády)
jako bydliště tehdy uvedl Panenské Břežany, Kojetice, okres Praha - východ, po válcem byl obchodníkem, jeho manželka byla Vincencie Čadská (19.03.1886 - 13.02.1956)
Mapa místa přihlášení se do legií
.jpg)
.jpg)
Anton Čacký (Čadský), narozen 15.01.1891 v Horoměřicích, hodnost vojín
u rakousko-uherské armády sloužil u 2. pluku pevnostního dělostřelectva, do zajetí padl 22.03.1915 v Přemyšli (dnešní Polsko), blíže nezjištěného dne se přihlásil do ruských legií ve městě Taganrog (Rusko), do dalších legií se příhlásil 30.03.1918, z legií vystoupil 05.05.1920, sloužil u 9. střeleckého pluku a 3. lehkého dělostřeleckého pluku, byl demobilizován (propuštěn z armády po zrušení válečné pohotovosti armády)
Mapa s označením místa zajetí (polská Přemyšl) a místo přihlášení se do legií (ruský Taganrog)
.jpg)
Antonín Čadský (Čacký), narozen 23.07.1879 v Horoměřicích, hodnost vojín
u rakousko-uherské armády sloužil u 28. pěšího pluku a 56. pěšího pluku, do zajetí padl 12.07.1916 v Bučači, blíže nezjištěného dne se přihlásil do ruských legií ve městě Volyň (dnešní Ukrajina), do dalších legií se příhlásil 22.07.1916, z legií vystoupil 09.05.1921, sloužil u 2. střeleckého pluku, byl demobilizován (propuštěn z armády po zrušení válečné pohotovosti armády)
Mapa s označením místa zajetí
.jpg)
Během ruského útoku 3. dubna 1915 se bez výrazného odporu vzdala velká část právě c.k. 28. pěšího pluku. Posádkovým městem pluku byla Praha a tak byl tvořen v drtivé většině rodilými Čechy, z nichž mnozí šli do zajetí s hlasitě projevovaným nadšením (Rusové zde měli proti Rakušanům pouze jeden prapor bez záloh. O dlouho trvající protirakouské morálce u 28. pluku svědčí i úředně zakázaná a proto velmi oblíbená píseň se slovy "Červený šátečku, kolem se toč, kolem se toč, my jdeme na Rusa nevíme proč, nevíme proč!"
Rakouské velení nechtělo této události nejprve uvěřit. Později po vyšetření a potvrzení průběhu této události začaly rakouské represivní orgány pracovat naplno. Stíháni byli všichni příbuzní velících důstojníků 28. pluku na celém území monarchie. Na některé jeho příslušníky byl vydán zatykač. Za svou velezradu byl 28. pluk potrestán odejmutím bojového praporu a vyškrtnutím ze seznamu rakouských pluků, jako by nikdy neexistoval. Zbytek mužstva 28. pluku byl rozdělen k výhradně německým a maďarským plukům. I ti vojáci, kteří do zajetí z nejrůznějších důvodů nepřišli, si sebou nesli pověst zrádců monarchie a mezi německým mužstvem neměli lehký život. Často byli zařazení na těžké práce u zákopnických rot apod. Náhradní prapor tohoto pluku nacházející se toho času v Szegédu však kupodivu nebyl rozpuštěn, ale přejmenován na pochodový prapor XI/28 a odvelen na italskou frontu, kde bojoval za Rakousko až do konce války. C.k. úřady v Čechách tvrdě zakročovaly i v řadách civilního obyvatelstva proti všem, kteří byť jen náznakem schvalovali přechod 28. pluku. Schvalování přechodu 28. pluku stačilo k tomu, aby dotyčný byl obviněn z velezrady a třeba i popraven, jak tomu bylo např. v případě jistého F. Berky, který přechod schvaloval při rozhovorech v hospodě v Moravské Ostravě. Byl udán, zatčen, souzen, odsouzen, popraven. Byli popraveni i vojáci, u kterých se schvalování či či podobné smýšlení zjistilo. Např. vojín Kudrna, účastník nepokojů českých vojáků v c.k. armádě, byl popraven 6. května 1915. Rakouská moc si svou zlost vybíjela krutou mstou.
Jedním z dokumentů vypovídajících o pohledu rakouského velení na velezradu 28. pluku je rozkaz rakouským vojákům v oblasti Karpat 28. dubna 1915:
"Vojáci! Dne 3. dubna r. 1915 c.k.rakouský pěší řadový pluk č. 28. vzdal se skoro celý bez boje pouhému nepřátelskému praporu. Tento hanebný čin zničil rázem slávu veškerých hrdinských, všude obdivovaných skutků tohoto pluku na který naše armáda byla právem hrda. Hanba tohoto nehodného činu zničila úplně vojenskou pověst tohoto pluku. Mladí záložníci, doplňující pluk, přišli z morálního hlediska ze své země úplně rozvráceni. Zlovolná propaganda individuí jsoucích ve službách nepřítele zvrátila jasného ducha naší vojenské mládeže. U starých vojáků duch věrnosti a oddanosti Rakousku vzrůstal bez přestání až do smrti a zjednal úctu a slávu jich pluku a jich praporu. Avšak jakmile mladí záložníci po krátkém výcviku přišli ke svému pluku, byl ihned zpozorován špatný vliv jejich přítomnosti na ducha pluku. Nedůstojný a zahanbující čin 3.dubna 1915 nezničil pouze slávu tohoto pluku, nýbrž je také příčinou, že jméno pluku bude vymazáno ze sborů naší armády až do té doby, kdy nové hrdinské činy vykoupí jeho poklesek. Jeho Apoštolské veličenstvo, náš nejvyšší vojenský pán, nařídil nejvyšším dekretem ze dne 17.dubna 1915 prozatímní rozpuštění c.k. rakouského pěšího řadového pluku č. 28 a uložení jeho praporu do vojenského muzea. Plni hanby a bolesti, vy, vojáci, rození v téže zemi, slibujete, že svou krví odpykáte a vykoupíte nehodný a strašný čin tohoto pluku. Nechť zví náš nepřítel, který neustupuje před nejhanebnějšími prostředky, aby dobyl úspěchu svým zbraním, že je v této zemi ještě dosti vojáků, věrných císaři a králi!"
Toto provolání rakouského velení bylo jasně určeno všem Čechům v rakouských jednotkách. Reakce na něj však byla povětšinou zcela opačná, než jakou rakouské velení očekávalo. Místo "odčinění krví" se v rakouské armádě ještě zvýšil počet "nezvěstných" českých vojáků, kteří si z jednání vojáků 28. pluku přímo vzali příklad. Na východní frontu proti ruským armádám bylo proto posíláno čím dál více německých divizí, které byly považovány na východním bojišti za bojeschopnější než leckteré rakouské pluky.