09 - CUKROVAR

Od této doby se již kronika obce Horoměřice prolíná s kronikou našeho rodu. 

Na Smíchovsku byl nejstarším cukrovarem ten horoměřický z roku 1847 (další cukrovary byly v Roztokách a v Zakolanech). Poslední majitelkou byla Kamila Bunzlová. 

Z dobových novin víme, že ve čtvrtek 24. listopadu 1910 byl zachycen strojem v cukrovaru osmnáctiletý dělník František Špička. Stroj mu rozmačkal dva prsty u levé ruky. Zraněný byl dopraven do všeobecné nemocnice v Praze. 

Zařízení a výroba cukry byla tehdy ještě velice primitivní. Jak se píše v kronice: "... řepa se ještě všeobecně nesázela. Cukrovar zpracovával řepu jen z vlastních polí a nejvýše ještě řepu, kterou sázel rychtář. Všeobecně se začala, v naší obci a v okolí, sázeti teprve od roku 1868. I prodával se vídeňský cent řepy za 60 krejcarů říšské měny. Druhý rok, 1869, prodával se již za 70 krejcarů a později již za 1 zlatý a 10 krejcarů. 

Pohon strojního zařízení cukrovaru byl dlouhou dobu konán žentourem taženým dvěma páry volů. V noci se nepracovalo.

Řepa myla se v plochých nádržích ručně. Ručně se vybírala a donášela dělníkům, kteří ji na velkých kruhadlech rozkrouhali. Rozkrouhaná řepa dala se do lisu. Vytlačená šťáva tekla do kotlů, kde byla ohřáta na 80 °C a smíšena s vápnem. Byvši procezena, zahuštěna vypařováním na pánvích, pod kterými se topilo. Tato zahuštěná šťáva "syrup", cedila se kvůli odbarvení přes spodinu - zuhelnatělé kosti a plátno. 

Aby cukr ze syrupu vykrystalizoval, nalévali ho do plochých mís postavených v místnosti na 30 - 36 °C vyhřáté. Vykrystalizovaný cukr se lisováním zbavil melasy. Touto procedurou se dostalo z 25 q řepy 1 q cukru. Kampaň trvala 3 - 4 měsíce. 

V roce 1860 přestavěl cukrovar Václav Hoffman, nájemce dvora, a dal vykopati rybník "Pod zahradou". Po Václavu Hoffmanovi převzal cukrovar syn Emil Hoffman. Po něm, když upadl do konkursu, převzal nájem dvora a s tím i cukrovar Izak D. Bunzl. Jeho syn Julius zařídil cukrovar moderními stroji a výrobu zlepšil. Po jeho smrti vede správu jeho paní Kamila Bunzlová. V roce 1899 - 1905 cukrovar zpracuje průměrně 200 000 q (vídeňských centů) řepy. Denně asi 2 900 q proti dřívějším 200 q. Surový cukr se z poloviny dodával do rafinérií v Rakousku a z poloviny se dovážel do Hamburku. Ročně cukrovar zaměstnával 300 dělníků.

Voda pro potřeby cukrovaru byla získávána z vodních zdrojů na pozemcích "Chotol", odkud byla ve štolách sváděna do studny v "Panské zahradě". Odtud byla čerpána do dvora Velkostatku a cukrovaru. Rybník "u Dvora" napájel některé provozy cukrovaru a hospodářské budovy dvora. Ještě v roce 1947, kdy Sbor dobrovolných hasičů naší obce čistil rybník, bylo v provozu potrubí, které vedlo z rybníka do dvora. Od té doby, někdy od roku 1950, je potrubí ucpáno a tudíž nepoužitelné. Není pamětníka kudy potrubí vede a není žádná dokumentace. Štoly, pro přívod vody z pozemků "Chotol" měl v té době v péči pan Duchácký. Krechty pro skládku řepy byly v té době v místech, kde dnes stojí nákupní středisko. Byly to dvě, asi 4 m hluboké jámy, dlouhé asi 50 m, které byly celé vyzděny na bílé cihly. Odpadní vody z provozu cukrovaru byly sváděny štolou do rybníka, který byl v té době na dnešním poli při Remízku. Štolu jsme, jako malí kluci (10 - 12 letí) prolézali při světle svíček. Každá taková "badatelská" výprava končila doma notným výpraskem." 

Jedna z nejkrásnějších řepných kampaní našeho cukrovaru byla v roce 1902. Starý záznam říká: "... úroka zemáků dobrá, sklizeň cukrovky za suchého počasí prostřední ...". "Kampaň trvala pouhých 4 - 5 dnů (zahájena 13. října 1902, skončena 27. listopadu 1902). Mzdy dělníků v cukrovaru, proti loňskému roku, klesly o 5 %. Zánik cukrovaru v roce 1917 byl pro obec zlou ztrátou, když majitel jeho, Dr. Robert Doudlebský-Sternek, tento cukrovar i s protokolovanou firmou I. D. Bunzl, prodal baronu Kirschnerovi do Ruzyně. Prodáním a úplným zrušením tohoto cukrovaru připravena byla obec naše o veliký zdroj příjmů na obecních přirážkách, dělnictvo pak o výdělek a bylo nuceno hledati svoji obživu mimo obec. Rolnictvo pak bylo poškozeno tím, že bylo nuceno řepu cukrovku dovážeti do cukrovaru v Ruzyni. Později, po zrušení cukrovaru v Ruzyni (dnes je zde vazební věznice), byla řepa dovážena do cukrovaru v Zakolanech. Tímto činem neprospěl majitel cukrovaru obci a zvláště ani ne sobě, jak to doba válečná a též poválečná sama ukázala. Při stavbě vepřína ve Velkostatku bylo nutno zbourat komín bývalého cukrovaru. Poražení jeho prováděl František Frajbiš, mistr zdenický ze Středokluk. Mistr zednický použil v té době běžný způsob, že základy komína nad povrchem země do celé poloviny byly rozbořeny, zdivo nahrazeno dřevěnými sloupy, které byly poté polity hořlavinou a zapáleny. Po shoření dřevěných sloupů byl komín zbaven své opory, skácel se na stranu severní, přesně na předem stanovené místo. Zbořením komína přišla naše obec o svoji okrasu, která zde byla téměř 75 let (1847 - 1920)."

Provoz cukrovaru a pěstování řepy bylo v té době provázeno různými problémy. Ze starých záznamů cituji: "... V prvních měsících roku 1909 vyvrcholila akce "řepařská", která v předcházejícím roce zpočátku zrála v mohutný boj pěstitelů řepy proti cukrovarům. Cukrovary neuznávaly nadále organizace "řepařské", nechtěli jinak řepu kupovati nežli za podmínek starých a od jednotlivců, na kteréž řepaři nepřistoupili. Výsledek - Ústřední jednota řepařů vydala heslo: řepu vůbec nesáze! Tohoto pokynu bylo všude uposlechnuto a také v obci zdejší nikdo ani jediné řepy pro cukrovar nesázel, ani neprodal. Místo řepy byla pole oseta pšenicí, ječmenem a krmnou řepou, zvanou "burina". Řepařská organizace obce se úplně osvědčila, čímž prokázáno, že řepaři vedli boj pro dobrou věc. Ve zdejším cukrovaru se pracovalo jen tři a půl týdne. Cukrovar zpracoval řepu pouze svoji a z okolních Velkostatků dodanou. Poučeni letošní jarní nedohodou s řepaři, pospíšily si cukrovary již v měsíci září a říjnu, aby dohodly se s řepaři o prodeji řepy na rok 1910. Za tou příčinou svolalo c.k. místodržitelství anketu, v níž zasedali jak cukrovarníci, tak i přední řepaři. Tato anketa konala porady na c.k. místodržitelství, kdež došlo k dohodě. O jednotlivostech pak dohadovaly se skupiny cukrovarů tak zvané "Agencie" s okresními odbory řepařskými. Jednotlivé cukrovary utvořily kolem svých stanovišť obvody, které nazvaly rajony. Několik pak cukrovarů spojilo se v tzv. "Agencie" čili kartely. O zrušení těchto kartelů bylo marně bojováno, ha ani zákon, který již poslaneckou sněmovnou byl schválen, v panské sněmovně neprošel. Podle všech usnesení patří naše obec do rajonu místnímu cukrovaru a tento pak do Agencie Pražské. Tato Agencie vyjednávala s okresním odborem řepařským a dospěla ku konci k dohodě v tom směru, že řepa prodávána na 1 q za 2 K 28 h. Smlouvy pak a ostatní dávky zůstaly dle smluv řepařských z roku 1908."

Ke shora uvedeným událostem váže se také zpráva z tisku. "Smíchovský obzor" v čísle 11 ze dne 14. března 1908 uvádí článek: "... Ze stávky v Horoměřicích v cukrovaru: Organizovanému dělnictvu z celého okolí přinášíme níže uvedený seznam stávkokazů, kteří hned na samém počátku stávky, dali se získati nějakým vuřtem nebo litrem piva k tomu, aby vpadli vzad statečným předbojovníkům dělnické věci. Přitom ještě dávali najevo starost o zaměstnavatele, aby prý neměl škodu, kdyby se přestalo úplně pracovati, mohl by prý mu prasknouti vápenný kotel. Organizované dělnictvo si je dobře vědomo a pamatuje a příležitostně jen připomene jejich chování. Jsou to následující: František Kovák z Horoměřic, František Sedláček ze Statenic, Antonín Kačena ze Statenic, Václav Kučera ze Statenic, Václav Jonáš z Kněžívky, František Veselý ze Statenic, Jaroslav Zavadil z Horoměřic, Alois Slovák ze Statenic, Antonín Mareš ze Statenic, Jan Houška ze Statenic, Karel Kezr z Únětic, Jaroslav Kejmar z Horoměřic, Josef Dům z Horoměřic, Vlastimil Bartoň ze Suchdola, Antonín Petrák z Černého Vola a František Čadský z Horoměřic. Pracující v cukrovaru stávkovali za zvýšení mezd. Při stávce cukrovarnického dělnictva odváželi místní agrárníci cukr svými potahy; aby správě cukrovaru nevznikla škoda. Dělníci označili agrárníky za stávkokaze jako již jmenované dělníky."

Ještě v roce 1912 dotýká se této události "Smíchovský obzor" v č. 27 ze dne 29. června 1912 v článku "K poměrům mezi rolnictvem a zemědělským dělnictvem". 

Poslední připomínkou cukrovaru v obci Horoměřice tak zůstává domeček váhy před budovou školy. Za dobu jejího provozování - téměř tři čtvrtě století - prošlo přes její vahadla statisíce tun řepy.