08 - JOSEF ČACKÝ

Poslední syn Josefa Čackého a Ludmily Minaříkové, Josef Čacký, se narodil 21. srpna 1921, dne 28. srpna 1921 byl pokřtěn jako Josef Jaromír Čacký. Křtil jej opět únětický kaplan František Vrabec a za kmotru mu šla dcera elektrikáře ze Smíchova č.p. 279, Ludmila Hazuková. Jako porodní asistentka je v Křestním listu uvedena opět Alžběta Čacká (tehdy jí bylo 65 let a svou porodní praxi vykonávala už 36 let).

Křestní list Josefa Čackého

V roce 1927 začal Josef chodit do obecné školy v Horoměřicích. Byla to smíšená jednotřídka.

Školní fotografie

Známky se v tu dobu vydávaly na Školní zprávu po čtvrtletích. V první třídě to bylo z těchto předmětů: mravy, pilnost, náboženství, občanská nauka a výchova, prvoukaz, čtení, počty s měřictvím, kreslení, psaní, zpěv, ruční práce a tělesná výchova. Na konci stálo, zda je nebo není žák způsobilý postoupit do vyššího oddělení, podpisy školního správce, třídního učitele a rodičů. Zameškaná doba školního vyučování se nepočítala na hodiny jako dnes, ale na půldny. Školním správcem v té době byl Jan Buchl a třídní učitelkou Karla Pinzová.

Josefova Školní zpráva z první třídy (rok 1927/1928)

Fotografie mladých fotbalistů

Po nabytí předběžného vzdělání v obecné škole, nastoupil Josef na čtyřleté studium do měšťanské školy v Bubenči na Kostelním náměstí (dnes Obchodní akademie, Krupkovo náměstí 6, Praha 6 - Bubeneč; Kostelní náměstí bylo v roce 1947 přejmenováno podle kněze a faráře Františka Krupky, který v Bubenči působil od roku 1912). Škola byla zbudována v roce 1905. 

Foto obchodní akademie

Hned naproti školy je proslulá studentská hospoda "Na Slamníku". Historické prameny zmiňují, že: "někdy v 16. stol. stála ve vesnici Bubeneč krčma, které se říkalo Dolejší a k níž přiléhala kovárna, polnosti a jiná stavení. Leč poloha obce blízko pražských hradeb klidu nedopřála, což se projevilo zejména v době válek. Pohromu způsobila ve válečném roce 1743 vojska francouzská, bavorská, polská a saská. Vinou jejich rabování se hospoda i s okolními statky ocitla téměř v rozvalinách. Naštěstí měšťan Menšího města (dnešní Malá Strana), jakýsi pan Šebestián Erhart, pozemky koupil a v krátké době zde nechal vystavět krčmu novou. Podnik v následujících letech a desetiletích celkem slušně prosperoval a jeho provoz dokonce vyvolal na počátku 19. stol. podle historických pramenů konflikt mezi nájemcem, panem Albitzem a ředitelem hospodářského úřadu, panem Guttenbergerem. Tomu se velmi nelíbilo, že pan Albitz dopřává hostům zábavu a hlasitou hudbu až do časných ranních hodin a domáhal se na majiteli hostince, aby hudba mohla hrát pouze do půlnoci. Vzpurný nájemce se nedal a hostům, kteří se raději příkazu podvolili, vzkázal: Jste blázni, když posloucháte ředitele. Za větu, ze které by ještě dnes jistě chodil mráz po zádech všem vedoucím pracovníkům, ho čekalo vyhoštění. V relativně klidné době v 19. stol. se také ustálil název krčmy, který pochází z krejčovské tradice, kdy se v úterý po velikonocích neslo na bidle plátno vycpané slámou nebo senem, které bylo na povrchu všemožně ozdobené. Na tomto "slamníku" byly připevněny hadrové loutky znázorňující pannu a mládence a celá oslava byla pojata jako hold pražských krejčí jaru a manželskému životu. Během desetiletí se rituální slamník zmenšil a pozoruhodné je, že se vyvěšoval nad vstup do bubenečských hospod na znamení, že to v nich žije". 

Foto hostince Na Slamníku dříve a dnes

Po skončení měšťanské školy nastoupil Josef 3. května 1937 jako praktikant členské firmy pana Josefa Řepy do učení. O tři roky později, tj. 3. května 1940, vykonal zkoušku z "drogerie a obchodu se zbožím materiálním a jedy". Vysvědčení s chvalitebným výsledkem a výuční list vydalo Gremium drogistů a materialistů pro obvod pražské obchodní a živnostenské komory v Praze, oba dokumenty jsou opatřeny podpisy zkušební komise, představenstva gremia a gremiální pečetí. Firma Josef Řepa - Drogerie, parfumerie sídlila v Praze - Bubenči v ulici Alb. Bráfa 19 (v roce 1911 - 1940 to byla ulice Dra Albína Bráfa, 1940 - 1945 Albína Bráfa / Albin Bráf-Strasse, 1945 - 1947 Albína Bráfa, 1947 - 1950 Eisenhowerova, od 1950 Československé armády).   

Mapa míst, kam chodil Josef Čacký do měšťanky a poté do učení k Josefu Řepovi

Z července 1939 se nám dochovala pojistka, kterou uzavřel praktikant drogerie Josef Čacký s Lidovou pojišťovnou "Čechoslavia" akc. společností, se sídlem ve vlastním domě Krakovská 5, Praha 2. Pojištěn byl proti následkům tělesných úrazů, a to 5 000 Kč na případ smrti a 5 000 Kč na případ trvalé invalidity. 

Jen několik měsíců poté, v listopadu 1939, zemřel Josefův otec, také Josef Čacký. Zemřel na tuberkulosu plic. Je možné, že byl již v tuto dobu vážně nemocný, a proto se jeho syn Josef nechal pojistit. 

Pojistka Josefa Čackého

O Lidové pojišťovně "Čechoslavia", a.s., se mi podařilo zjistit následující: založena byla v roce 1919, ale vyvíjet činnost začala až v roce 1920. Za pár let značně rozšířila množství jednotlivých oborů pojišťování. Vydávala vlastní plechové, později smaltované tabulky. Některé byly později vytlačované a graficky propracovanější. Přípravný výbor pojišťovny složený ze zástupců čtyř dělnických korporací (Ústřední svaz československých družstev, Výkonný výbor československé strany sociálnědemokratické, Odborové sdružení československé a Svaz nemocenských pokladen) vydal provolání, ve kterém se uvádí: že Lidová pojišťovna Čechoslavia chce být první lidovou pojišťovnou českou, která bude pracovati na podkladech nejmodernějších s použitím nejnovějších pokroků vědy pojišťovací, pojišťovnou bez výdělečné tendence, jejíž případné zisky obráceny budou ve prospěch pojištěnců". Akcie společnosti byly z největší části majetkem družstev. Není bez zajímavosti, že všichni funkcionáři vykonávali svoje funkce jako čestné, bez nároku na jakoukoliv odměnu. První dva roky pojišťovna provozovala pouze pojištění životní, po roce 1922 již i živelné, věcné, odpovědnostní a další. Podle počtu pojištěných osob byla v roce 1932 Čechoslavia na prvním místě mezi všemi československými pojišťovnami. Čechoslavia fungovala a plnila svoje poslání i v době války a krátce po osvobození republiky, a to až do konce roku 1946, kdy bylo veřejnosti sděleno, že podle dekretu prezidenta republiky č. 103/1945 Sb., o znárodnění pojišťoven, vytvoří od 1. ledna 1947 společně s Korunou, Rolnickou vzájemnou pojišťovnou, Slávií a Slovanskou pojišťovnou, pojišťovnou Slavia, národní podnik v Praze, v jehož rámci bude i nadále sloužiti československému družstevnictví. 

Z hlediska historie působení družstevnictví v bankovním i pojišťovacím sektoru to znamenalo de facto konec, i když byly v průběhu dalších desetiletí uskutečněny dva pokusy o obnovení družstevní činnosti v těchto oblastech (v roce 1968 a v 90. letech 20. století).

Plechová (nebo smaltovaná) tabulka pojišťovny

V prosinci 1939 byl Josefu Čackému vydán List domovský, kterým Obec Horoměřice potvrzuje, že má v této obci právo domovské, a to po rodičích. Jako starosta je podepsán Rudolf Čacký - syn Antonína a Alžběty Čackých.

List domovský

Domovské právo (domovská příslušnost) byl právní institut "příslušnosti k obci". Představoval právo na narušený pobyt v obci a na chudinské zaopatření z její strany. Institut domovské obce vznikl v českých zemích v souvislosti se zavedením obecní samosprávy v roce 1849, zůstal v platnosti i za první republiky a zrušen byl až roku 1948. 

Domovské právo se nabývalo:

- děti narozením (po otci, nemanželské dítě po matce)

- manželka sňatkem (po manželovi)

- udělením obecním úřadem (např. po delším pobytu v místě - min. 4 roky)

- získáním úředního postu v obci (např. četník, důstojník, státní zaměstnanec, duchovní, veřejný učitel).

Právní úpravy:

- konskripční patent (1804)

- patent o zrušení poddanství (7. září 1848)

- prozatimní obecní zřízení (17. března 1849)

- zákon č. 18/1862 ř.z. (obecní zákon)

- zákon č. 105/1863 ř.z. (o právu domovském)

- zákon č. 222/1896 ř.z. (novelizace zákona o právu domovské)

- zákon č. 236/1920 Sb. (ústavní zákon)

- zákon č. 174/1948 Sb. (o zrušení domovského práva).

Dne 12. prosince 1942 odjížděl transport z Hlavního nádraží v Praze s "nuceně nasazenými" do nacistického Německa na "nucené práce". Výměr o přikázání do Reichu dostal i syn Josef. 

Totální nasazení (německy Totaleinsatz resp. NS-Zwangsarbeit) je pojmenování pro nucené pracovní nasazení, kterému byli v době nacistického Německa podrobeni obyvatelé okupovaných zemí.  

Totálně nasazení byli většinou nedobrovolně dopraveni do Třetí říše, kde vykonávali otrockou práci za nelidských podmínek. Nucená práce měla několik podob, které se lišily intenzitou mimoekonomického tlaku. Cizí občané byli do nich zařazováni jednak podle svého současného právního postavení, jako civilní dělníci, váleční zajatci a vězni, jednak podle národnosti. Lze rozlišovat čtyři stupně nucené práce nacistického systému:

- prostý nábor

- nábor se zásadním ovlivněním existenčních podmínek

- konskripce - odvod celých ročníků nařízením místní státní správy

- deportace.

Nacistické Německo mělo problémy s nedostatkem pracovních sil již před vypuknutím 2. světové války. Po odvodu německých mužů do armády se tyto problémy ještě prohloubily. Proto byly prováděny individuální nábory, díky kterým pracovalo na jaře 1941 v Říši přes 1,5 milionu zahraničních dělníků.

O rok později došlo k zásadní změně. Na jaře 1942 jmenoval Adolf Hitler durynského župního vedoucího Franze Sauckela generálním zmocněncem pro pracovní nasazení. Byly zavedeny hromadné nucené tábory, takže již v srpnu 1942 pracovalo v německých podnicích 3,4 milionů zahraničních dělníků a během dalšího půl roku vzrostl počet nuceně nasazených o další 2 miliony.

Nejhorším druhem totálního nasazení byly otrocké práce, které museli vykonávat vězni koncentračních táborů a váleční zajatci. Jednalo se např. o hloubení a výstavbu podzemních továren či následné práce v nich. Několikatýdenní velmi fyzicky namáhavá práce v nelidských podmínkách, kdy byl nedostatek jídla, odpočinku a velmi špatná hygiena, znamenala smrt vyčerpáním a hladem.

Odhaduje se, že z celé Evropy bylo za 2. světové války nuceně nasazeno až 13,5 milionu lidí, z toho z Protektorátu Čechy a Morava zhruba 640 tisíc. Tomu, kdo odmítl pracovat, hrozila pokuta, vězení nebo deportace do koncentračního tábora.

Pracovní a životní podmnky totálně nasazených byly velice těžké. Lidé byli většinou ubytováni v hromadných táborech s nedostatečným hygienickým zázemím, pracovali až 72 hodin týdně, přičemž poskytovaná strava neodpovídala předepsaným normám. Továrny a blízké ubytovny se často stávaly cílem spojeneckých náletů, které měly za úkol ochromit německé hospodářství. Mnoho mladých mužů bylo rovněž zařazeno do německých útvarů protiletecké obrany, technických jednotek, či nacistické polovojenské pracovní organizace Todt, které plnily svoje poslání nejen v nacistickém Německu, ale i v zemích okupované Evropy. V závěru války pracovali nuceně nasazení i při zákopových pracích. 

Od roku 1944, kdy docházelo ke stále intenzívnějšímu bombardování továren, využívali zejména mladí lidé nepřehledných situací a uprchli domů, kde se však byli nuceni ukrývat před gestapem. Z totálního nasazení se nevrátilo zhruba 6 000 Čechů, přibližně 60 000 českých občanů zemřelo do dvou let po návratu domů z nucených prací na následky vyčerpání či infekčních chorob. 

Po porážce a kapitulaci Německa se stala nucená otrocká práce součástí obžaloby válečných zločinců Německa v Norimberském procesu. 

Z vyprávění Josefa Čackého: "... pracoval jsem v Junghans Söhne Papenwaren Fabrik v městečku Rittersgrün. Bydleli jsme v hospodě Arnolds Hammer, což byl veliký statek u rybníka, druhý rybník byl o kus dál. Na pokoji nás bylo asi deset, vzpomínám na Láďu Koželského ze Žižkova, Václava Kohouta ze Smíchova, Jiřího Černého z Velké u Roudnice, Mirka Krejčíka, Bohouše Kejvala a Tondu, velikého rybáře od Kyjského rybníka...".

Rittersgün: ???, Jiří Černý, Jarka Kuchta, Karel Jeřábek z Vršovic, Láďa Koželský, Bohouš Kejval z Metánova a Josef Koubek z Ďáblic

Pohlednice z Rittersgünu z 2. února 1943

Pohlednice z Rittersgrünu z 8. února 1943 a z 25. února 1943

Pohlednice z Rittersgrünu z 1. července 1943

Rittersgrün leží kousek za českými hranicemi, jen pár kilometrů za Božím Darem. Název Arnoldshammer je odvozen od bývalého hamru v této osadě. Hamr tu stával pravděpodobně už od roku 1540. Od roku 1588 je v držní Caspara Arnolda. Roku 1632 byl hamr zničen jako mnoho jiných v okolí císařskými vojsky, přestože jeho činnost byla na dlouhou dobu přerušena, byl pomalu přestavěn a jeho majitelé dostali k hamru i další práva. K panství patřily nejen huť, pece, ale i bytové domy, rybníky a především velké množství zásob dřeva, uhlí a železné rudy. Roku 1682 byl na kopci nad hamrem postaven zámek Rockstroh, který byl roku 1847 přestavěn. Ještě roku 1828 byl zdejší plech dovážen do Hamburku a odtud do Anglie. V roce 1909 komplex vyhořel, ale stále byl významným zaměstnavatelem v okolí - úředníci, kováři, horníci, dělníci, lesníci, tesaři, zedníci, nádeníci. Počátkem 20. stol. se stal především turisty vyhledavým místem zejména "Gasthof Arnold Hammer" s pivovarem a přilehlým pstruhovým rybníkem. V současné době se z hamru dochoval už pouze hostinec a domky nádeníků. Od roku 2007 byl  Rittersgrün přičleněn k sousednímu Breitenbrunnu.  

Mapa Rittersgrün

Současná podoba hostince "Gasthof Arnoldshammer"

"... od února 1944 do 19. dubna 1945 jsem pracoval u Heinz Herzog Metalwaren Fabrik v Bernsbachu, byl to velký ukrajinský lágr pro 2 - 3 tisíce lidí. Bylo nás tam skoro sto osob pohromadě, převážně Moraváci, se mnou tam bylo asi 10 lidí ze Zlína (dříve Gottwaldov). Obráběli jsme na fréze kov, chodili na černé pivo. Protože jsem tam běhal denně i 10 km, říkali mi "Josef Běžec". Seděli jsme u prvního stolu, vedle mě seděl nějaký učitel, hned u vedlejšího stolu seděl velitel lágru. 

Domů jsme utíkali pěšky přes Schwarzenberg, částečně vlakem přes Vejprty, Chomutov (tam byl nálet a museli jsme se schovat ve sklepě), v noci pak vlakem na Žatec a Prahu - Ruzyni. V Drážďanech jsem viděl vlak plný vězňů ...".

Mapa Bernsbachu

Mapa trasy návratu domů

Bernsbach byl založen osadníky někdy kolem roku 1200. V okolí se těžila železná ruda, stříbro a síra. Tyto rudy se zpracovávaly ve zdejší huti, což zcela změnilo původně zemědělskou obec. Další ekonomický vzestup nastal s příchodem železnice na trati z Zwönitzu do Schneibenbergu. Heinz Herzog Metallwaren Fabrik pod tímto názvem v současné době neexsituje, ale pravděpodobně se jedná o pokračování firmy pod jménem Rudolph Gustav Metallwarenfabrik GmbH.

Mapa oblasti německého Saska (Rittersgrün i Bernsbach), dle které pravděpodobně Josef Čacký utíkal zpět domů

Poté, co se Josef vrátil z Reichu, od 1. července 1946 byl opět zaměstnán u Josefa Řepy v drogerii v Praze - Bubenči. Josef zde pracoval do konce roku. Potom nastoupil do Národní správy firmy V. Skály, což byla farmaceutická obchodní společnost, velkoobchod léčivy, která sídlila v Žitné 18 na Praze 2. Nastoupil zde jako expedient, ale od května pracoval jako skladník.

Pracovní knížka (Arbeitsbuch) Josefa Čackého vydaná 19. listopadu 1947 Okresním úřadem ochrany práce v Praze

Ke společnosti V. Skála jsem našla Písemné sdělení předsednictva z úterý 16. prosince 1947, rozdané v 87. schůzi Ústavodárného Národního shoromáždění republiky Československé, kde poslanec F. Pareza podává dotaz na p. ministra vnitra a financí ve věci národní správy podniku V. Skála, Žitná 18, Praha II (D 189). 

František Parez se narodil 3. prosince 1893, byl poslancem Ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé, členem výboru branného, inkompatibilního, rozpočtového, ústavního a zdravotního. Podal iniciativní návrh na vydání zákona o zaměstnání důchodců veřejnoprávního důchodového pojištění bez ztráty důchodu. Byl zpravodajcem pro zákon o úpravě působnosti ve věcech veřejného vyměřování a mapování, zákon o znárodnění ve stavebnictví a zákon o znárodnění přírodních léčivých zdrojů a lázní a začlenění a správě konfiskovaného lázeňského majetku. Řeč v rozpravě měl k zákonu o národním pojištění. Naléhavou interpelaci ve věci poměrů v Českomoravské Kolben-Daněk, nár. podnik, Parha-Vysočany. Dotazy pak ve věci národní správy podniku V. Skála, Žitná 18, Praha II. 

Dále jsem našla Vyhlášku ministra vnitřního obchodu Krajčíře ze dne 4. února 1949 č. 116/1949 Ú.I.II o znárodnění velkoobchodních podniků s léčivy, kde podle § 6 odst. 1 zákona č. 118 ze dne 28. února 1948, o organizaci velkoobchodní činnosti a o znárodnění velkoobchodních podniků, bylo stanoveno, že podniky:

- "Farmacie" Mag. Josef Čižmá, Brno, Nové sady č. 4

- Hynek K. Král, velkoobchod drogami, Praha X, Pobřežní 21

- Adolf Merckle, drogy, chemikálie a obchod s barvami, Ústí nad Labem

- "Vm. Ott", velkoobchod léčivy, Praha I, Národní třída 41

- "V. Skála", farmat. obchodní společnost, Praha II, Žitná 18

- "Emil Strankmüller a spol.", velkoobchod s léčivy , Praha XII, Belgická 23,

se s účinností od 1. ledna 1948 znárodňují zestátněním, poněvadž jde o podniky provozující velkoobchodní činnost. 

Národním správcem byl Ph. Mr Fr. Honzák.

Dle pracovní knížky u firmy V. Skála Josef Čacký pracoval až do 31. prosince 1949. Od 1. ledna 1950 pracoval ve společnosti Medika, národní podnik, rozdělovna 3, Žitná 18, Praha II. Jedná se pravděpodobně o pokračování činnosti podniku V. Skála, ale pod jiným jménem po znárodnění v roce 1948.  

Do socialistického národního podniku Medika byly začleněny jak zkonfiskované německé, kolaborantské a zrádcovské lékárny v roce 1945 (celkem 32 % lékáren), tak i zbytek soukromých lékáren, které byly pod nátlakem "dobrovolně" předány nebo za hodnotově neúměrnou odstupnou cenu socializovány. S některými majiteli byly inscenovány soudní procesy, což mělo utlumit odpor proti převedení lékáren do nového podniku. To byl diametrální rozdíl proti zestátňování lékáren ve Švédsku, které trvalo dlouhou dobu tak, aby nebyla poškozena práva a uspokojeny spravedlivě ekonomické nároky majitelů. Koncem roku 1950 soustředil n. p. Medika 1 042 lékáren. V roce 1960 byly lékárny začleněny do ÚNZ (Ústav národního zdraví), v roce 1975 se jejich počet snížil na 937. Cestu transformace z předchozí státního systému znovu do systému soukromovlastnického nastoupilo lékárenství po roce 1989, a to restitucemi a privatizací stávajících lékáren a zakládáním nových. 

Stejně tak jako byly znárodněny velké podniky, byla nuceně zavřena i většina živnostenských provozoven. Ludmila Čacká tak byla nucena obchod smíšeným zbožím zavřít. Oldřich, Marie i Josef si museli najít jiná zaměstnání. 

Dne 6. srpna 1951 nastoupil Josef Čacký do ČKD Sokolovo, národní podnik Praha, kde pracoval až do důchodu. ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk) byl jeden z významných strojírenských podniků již předválečného Československa, vzešlých z průmyslu Rakouska-Uherska druhé poloviny 19. stol. Podnik byl založen roku 1871 v Libni jako První Českomoravská továrna na stroje v Praze. Mezi velké realizace patřila i Petřínská rozhledna či Průmyslový palác na Pražském Výstavišti. Na přelomu století zahájila výrobu kolejových vozidel, v roce 1907 pak spolu se společností Ringhoffer založila výrobce automobilů Praga. 

Roku 1896 založil ve Vysočanech inženýr Emil Kolben společnost Kolben a spol. O dva roky později fúzovala se společností Pražská a.s. a vznikla tak Elektrotechnická a.s. Od roku 1901 vyráběla kompletní vybavení pro vodní elektrárny. 

V roce 1854 založil Čeněk Daněk v Karlíně společnost Daněk a spol. Ta se roku 1872 sloučila se společností Breitfeld & Evans. Do jejího výrobního programu patřilo hlavně vybavení dolů a potravinářského průmyslu.

Roku 1921 se sloučila První Českomoravská továrna na stroje v Praze s Elektrotechnickou a.s. a vznikla tak Českomoravská - Kolben. Ta s v roce 1927 spojila s Akciovou společností Strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol. a vznikla Českomoravská - Kolben - Daněk, největší strojírna v tehdejším Československu. V čele podniku stál Emil Kolben, který byl 6. června 1943 zatčen nacisty. 

Za druhé světové války byla společnost přejmenována na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG a vyráběla hlavně zbraně pro Wehrmacht. Při americkém náletu 25. března 1945 byl podnik těžce poškozen.

Po válce byl podnik obnoven a rychle znároděn. Jeho struktura se po nástupu centrálně řízeného hospodářství často měnila a bylo bylo do něj začleněno mnoho poboček po celé republice. Až do transformace v květnu 2007 nesl název ČKD Praha. Podnik vyráběl, mimo jiné, elektrické stroje, polovodičové usměrňovače, velké průmyslové kompresory, jeřáby, autojeřáby a další zdvihadla a mnoho jiných strojírenských výrobků. Mezi nejdůležitější a nejznámější provozy koncernu ČKD vždy patřila výroba parník, později motorových lokomotiv v Libni a výroba tramvají na Smíchově. Podnik se stal postupně největším výrobcem tramvají na světě a zaměstnával až 50 000 lidí. Přes velký objem výroby podceňoval investice do modernizace a výzkumu, což vedlo k postupnému zastarávání provozu. V roce 1994 se při privatizaci ČKD transformovala na holding, nové vedení nebylo úspěšné a v roce 1998 stál holding na pokraji bankrotu. Některé společnosti tak zkrachovaly úplně, ostatní byly vráceny státu skrz IPB, u které měl holding mnoho dluhů, stát pak některé společnosti rozprodal zahraničním investorům (např. výrobu kolejových vozidel získal německý Siemens), zbytek holdingu i s ochrannou známkou získala společnost 11 FITE.  

Asi hned po válce, když Josef ještě pracoval v Bubenči v ulici Albína Bráfa u Josefa Řepy, se seznámil s Květou Moudřichovou, která bydlela v bytovém domě v Bubenči č.p. 614 (současná adresa je Rooseveltova 614/36, Praha 6 - Bubeneč). Květa v té době pracovala rovněž v ulici Albína Bráfa 19, Praha - Bubeneč v modistické firmě Boženy Kracíkové. V přízemí domu jsou opravdu dva vchody do obchodů hned vedle sebe. Sblížit je měl navíc i jeden z náletů na Prahu a útěk do krytu.

Mapa místa a foto domu, kde Květa Moudřichová bydlela

V roce 1946 zve Josef Květu na zabijačku do Horoměřic. 

Foto před svatbou

Dne 5. února 1949 se Josef s Květou oženil. Svatba se konala v kostele u Sv. Gotharda v Praze - Bubenči, který stojí na dnešním Krupkově náměstí hned vedle bývalé Měšťanské školy, kde Josef čtyři roky studoval (dnešní Obchodní akademie). Oddávajícím knězem byl arciděkan Jan Petrásek. Za svědky jim šel Josefův bratr Oldřich a František Čadský, technický úředník, bytem Rooseveltova 36, Praha - Bubeneč (bydlel ve stejném domě jako Květa). 

Oddací list Josefa Čackého a Květy Moudřichové

Kostel Sv. Gotharda na dnešním Krupkově náměstí

Svatební fotografie

Asi měsíc po světbě se novomanželé přestěhovali z Rooseveltovy ulice č.p. 36 do studeného půdního bytu v Nebušicích č.p. 82 (současná adresa Nebušická 82, Praha 6 - Nebušice). Byla zde taková zima, že zde v zimě zamrzala i voda v kamnovci. Asi rok po světbě přišla Květa do jiného stavu, ale potratila (měl to být Jaromír). 

Mapa Nebušic

Současné foto domu (z bočního pohledu je půdní byt stále dobře vidět)

Katastrální mapa

Dle výpisu z katastru jsou současnými vlastníky Jaroslav a Zdeněk Čacký, trv. bytem Nebušická 82, Praha 6 - Nebušice. Zda jsou s naším rodem také nějak spřízněni, nám není zatím známo.

Dne 6. února 1951 se jim narodila dcera Ludmila (křtěná Ludmila Marie). Narodila se bez jednoho dne přesně pod dvou letech od svatby a jméno dostala po babičce.