.jpg?s3=1)
Původ pojmenování obce pochází zřejmě od jména vážené osoby, neboť obec je připomínána jako ves lidí Hořeměrových nebo Hořemírových (Hořeměřice), který se vedle lidové formy Horoměřice udržel až do 2. pol. 19. stol. Ještě v roce 1854 je uváděn jako úřední, dnešní název byl přijat až v roce 1886.
Mezi nejstarší písemné zmínky o Horoměřicích patří listina papeže Řehoře X. z roku 1273, kterou potvrzuje pozemkový majetek strahovského kláštera. Na jiné listině, jsou v majetku strahovského kláštera uvedeny tyto vsi nebo jejich část: Třešovice (nyní Střešovice), Horoměřice s lesy Stražištěm a Chotolem, které sloužily jako ochranný val ke střežení Velké cesty, Nebušice, popluží v Kněžvísce (nyní Kněživka), část v Kněževsi s mlýnem a krčmou, část vsí Motol, Košíř, Hlubočerp (nyní Košíře, Hlubočepy) a Šárky, městečko Štěchovice o jednom popluží s hojnými lesy, třemi lukami a dvěma mlýny o osmi složeních. Součástí klášterního statku zůstaly Horoměřice dalších 150 let. V roce 1410 byly podle tzv. Strahovského urbáře, zhotoveného z nařízení opata Petra z Čachrova, spolu s Nebušicemi, Kněživkou, částí Kněževsi, Chýní a Úněticemi, druhým z osmi majetkových obvodů kláštera. Horoměřičtí byli povinni pro klášter stříhat a prát ovčí vlnu.
Klášterní jmění se postupně ztenčovalo, o to více i vlivem dědičných držení a výsluhou za válečné služby. Naopak začala vzrůstat moc šlechty. Když pak král Václav I. daroval hrady a pozemky i s poddaným lidem v dědičné držení šlechtickým rodinám, dosáhla moc šlechty vrcholu. Byl to počátek šlechtických rodových jmen a základ panské erbovní urozenosti. Nejvyššího stupně dosáhla vladařská moc v Čechách za panování rodu Lucemburků, kdy se již šlechta dělila na stav panský a rytířský. I měšťané, kteří toužili po větší moc, se domáhali odměny za časté válečné berně i jiných privilegií. Na počátku 14. stol. je již mnoho vsí v rukou Pražských měšťanů, většinou Němců. Byly to grunty, zvané šosovní, jimž měšťané osobně vládli za určený plat královské komoře. Jak se vzmáhal stav městský, upadal stav selský. Statkáři dosud neměli nad obcemi žádné pravomoci. Každá větší obec, často i několik menších obcí dohromady, měly svého rychtáře (většinou dědičného) a své zvolené konšely. Z roku 1380 známe jména některých rychtářů: Vacek v Modřanech, Zifrid ve Slivenci, Pešík v Mníšku, Mikuláš v Jílovišti, Žehlin v Léštnici (nyní Líšnice). Z roku 1397 je záznam o rychtáři v Horoměřicích a Újezdci Šáreckém, jméno však známo není. Na Zbraslavi byli konšelé kovář Bernart, švec Hodek od přívozu, Václav Hertl a vinař Vavřinec, v Lipencích pak Vávra a Štěpán, v Lipanech Jakub a Tomáš, v Záběhlicích Štěpán a Mach.
V roce 1421 byly Horoměřice zabaveny klášteru Pražany a postoupeny lékárníku Kunešovi. Roku 1436 zastavil císař Zikmund půl zdejšího dvora Jakoubkovi z Řitky a druhou polovinu Bartoškovi z Drahonic. Na počátku 16. stol. se zástavní držitelé píší Stříbrnými z Horoměřic. Zástava však netrvala příliš dlouho a strahovští premonstráti získali Horoměřiceš zpět. Mezi klášterními vesnicemi jsou Horoměřice znovu uváděny již v listinách Vladislava II. z roku 1515. Pražané si valnou část zabaveného majetku dokázali podržet přes sto let. Teprve v roce 1547 jim byly statky zkonfiskovány, a to pro vzpouru proti císaři Ferdinandovi. Zároveň bylo zakázáno svobodné přecházení lidu. Na příkaz Vladislava II. musel mít každý čeledín svého pána. Od té doby byl poddaný člověk vkládán do zemských desek jako "nehybné zboží" v ceně 10 - 20 hřiven.
Opat Jakub ze Šternovic Horoměřice však opět zastavil, a to Martinovi Meningarovi z Lokte. Po něm je držel Hertvik ze Zejdlic. Ze zástavního držení je definitivně vykoupil opat Jan Lohel (Loheliem) roku 1598 a od té doby trvale zůstaly součástí kláštera asi až do roku 1880, kdy jsou jako majitelé psaní Doudlebští ze Sternecku. Do šlechtického stavu byli povýšeni teprve v 17. stol. Platy poddaných činily 36 kop 59 grošů, 8 kur a 11 vajec.
Nastala centralizace zemské správy a vývoj centrálních úřadů. Německá šlechta byla často dosazována do vedení vysokých úřadů a zemské správy na úkor šlechty české. Česká šlechta vstoupila do opozice proti habsburské dynastii, proti vlivu církve. České stavovské povstávní v roce 1619 skončilo osudnou bitvou na Bílé hoře dne 8. listopadu 1620. Toho dne se ozývaly v Horoměřicích i v okolních vsích po celé dny těžké rány z houfnic, jež připomínaly vekou bouři. Do Statenic se dovlekli četní zranění a v tuchoměřickém zámku bylo zřízeno velké obvaziště.
Za třicetileté války (1618 - 1648) trpělo okolí hlavního města hlavně v dobách války švédské a švédsko-francouzské v letech 1630 - 1648 a zvláště pak za saského vpádu r. 1631 a 1632. Švédové vedeni generálem Bannerem poplenili Tuchoměřice, Kopaninu i přilehlé obce - Horoměřice a Statenice. Statenice byly vypáleny a zcela zpustošeny. V roce 1643 jsou uváděny jako pusté spáleniště. Podobně dopadly i sousední Lysolaje. Poddaní pociťovali násleky války hlavně zvýšením daní a povinností živit vojsko. Během války zemřelo v Čechách na čtvrt milionu lidí. Škody způsobené třicetiletou válkou byly hodnoceny provedením státní revize majetků, které probíhaly v letech 1653 až 1655. Výsledky revize byly shrnuty v berní rule, která byla základem pro nové vyměřování daní.
Z roku 1711 se dochovala žádost držitelky lysolajského dvora Kunšovských (č.p. 1) úřadu nejvyššího purkrabství o odklad placení peněz s odůvodněním špatného stavu dvora zatíženého kontribucí (= nucený příspěvek, daň), robotami a jinými břemeny. Současně požádala o nového hospodáře. Úřad nejvyššího purkrabství uložil provést prohlídku dvora. O provedení prohlídky byl proveden tento zápis:
"Poručeno nám milostivou vrchností, aby statek Jakuba Vokouna se prohlédl. Tak sme se na tom usnesli včerejšího dne: Takový statek projedený neuživý, hospodářství nemůže jít, jak se nám spatřuje, není kde kusa podlahy. Pole jsou zpustošený, trávou zarostlý. Takové pole dobrého hospodáře potřebuje.
Ke statku přináleží následující inventář: 3 koně, 1 tažný býk, 2 hříbata, 4 krávy, 2 svině, 6 prasat, 6 ovcí, 3 husy, 1 husák, 4 slepice, 4 kohoutů.
Rozličný nábytek k hospodaření. Žita na zimu 20 strychů, 6 strychů jiných zrnin.
Milostivou vrchností bylo uloženo, aby prohlédnutý grunt byl ošacovaný. To se stalo s přítomnými sousedy rychtáři s ohledem, že od toho gruntu jest polovice louky odprodána, ležící Šárkách, stanovený stav s tak špatnou polností udobrujeme uznáním takový statek za ošacovaný za 80 kop rýnských.
Podepsáni:
Jan Pánek, rychtář podbabský
Josef Houf, rychtář horoměřický
Jiří Trojan, rychtář lysolajský
Václav Czacký, konšel lysolajský"
Toto je zatím nejstarší známý dokument, kde se objevuje, i když v jinak psané podobě, příjmení Čacký.
Horoměřice spojovala s Prahou jen úvozová cesta, která vedla od Statenic (dříve Stativnice) mezi statky č.p. 16 (u Bukovských) a č.p. 17 (u Zákonů) přes nynější státní silnici č. 240 zvanou Velvarskou. Bývala zde rokle, kterou se voda vlévala do velkého rybníka společně s vodou tekoucí od kopanského lesa. Pod Rabochovic zůstal rybník na památku. Tento rybník byl velmi hluboký, rozkládal se mezi statky č.p. 12 a 13 a domem č.p. 22 a na straně západní pak domem č.p. 20 (bývalé kino) směrem za "humna". Další strž či rokle vedla od č.p. 81 (Špýchar) kolem "křížku" na návsi a voda často zaplavovala hluboké opukové lomy v místě před domem č.p. 88 (bývalá prodejna mléka) pod nynějším domem č.p. 34 (bývalý hostinec "U Kalinů). Z tohoto opukového lomu byl již roku 874 vožen kámen na stavbu opevnění hradiště Levého Hradce, prvního sídla Přemyslovců v Čechách. Uvedená statenická cesta vedla dále mezi statky č.p. 23 (u Čackých) a č.p. 24. V domě č.p. 24 byl od roku 1727 hostinec, budovu koupil od Strahova Matěj Kromfeter a převedl sem šenkovní právo z domu č.p. 3 (u Slatinských). Výčep nesl název "Pánská krčma", a na kontraktu je podepsán také Fr. Siardus Nosecký, strahovský provisor, který v Horoměřicích bydlel od roku 1742. První šenkovna zvaná "Výsadní" byla v č.p. 19. Cesta pokračovala dále na náměstíčko mezi domem č.p. 24, statkem č.p. 25 (u Chundelů) a na protější straně pak mezi chalupou č.p. 2 (u Šafránků). Před statky č.p. 14 (u kočího Zelenky) a č.p. 15 v dolní části obce stály dvě kapličky z roku 1849. Ty však chátraly až do roku 1942, kdy se podařilo získat od vládního komisaře Rudolfa Čackého souhlas k opravě. Opravu obou kapliček provedl G. Horák, hostinský "za humny" se zaměstnancem obce. Prostor kolem byl oplocen. V č.p. 28 byl zřízen ovčín. Roku 1824 se v č.p. 27 narodil Benedikt Roezl. Škola byla postupně umístěna v č.p. 66, č.p. 8, č.p. 100 a poslední v č.p. 310. V č.p. žili Antonín Čacký a Alžběta (roz. Hájková), v č.p. 129 byl Obchod smíšeným zbožím u Čackých, v č.p. 67 bydlel Jan Minařík a Marie (roz. Řečinská), v č.p. 64 žil František Čadský s Karolínou (roz. Frölichovou).
.jpg){kind=link}