SVOBODNÍK
Svobodník (dědiník, královský svobodník, c. a k. svobodník) bylo označení příslušníka nepočetné, ze zvykového práva vycházející vrstvy selského lidu, která se vyznačovala majetkovou, a většinou i osobní svobodou, a s tím spojeným právem zápisu do zemských desek.
Původní termín dědiník je znám již z pramenů ve 14. stol. a postupně přechází v termín svobodník (královský svobodník), který je ustálen v 17. stol. Jak již označení napovídá, základní vlastností příslušnosti k této společenské skupině je držba svobodného, dědičného majetku. V dřívějších dobách jde s touto držbou ruku v ruce i svoboda osobní, navzdory oficiálnímu stavovskému členění společnosti, jež svobodníky přímo nezmiňuje.
Předpokládá se, že svobodníci vycházejí z řad lokální nižší šlechty (zemanové, vladykové, rytíři), která nejčastěji ekonomickou vinou neudržela své společenské postavení a vliv, avšak díky zvykovému právu si dál nárokovala četná práva a privilegia, která se k právům nižší šlechty více než blížila (zápis majetku do zemských desek, později svobodnických knih, svoboda pohybu a náboženství, právo vlastnit poddané, právo honby, čižby a rybolovu, právo várečné a výčepné, pálení dřevěného uhlí, provozování mlýnů atd.). Vedle privilegií plnili svobodníci i základní zemské povinnosti, mezi něž patří povinnost berňová, robotní (doprovázení a dopravování materiálu do válek spolu s dodáváním přípřeže) a vojenská.
Faktická ekonomická slabost svobodníků, absence vlastní samosprávy a různá úroveň zastání u zemských úřadů, dělala z této skupiny obyvatel vděčný terč nátlaku vyšších vrstev, které považovaly její majetek za lukrativní a snadno dosažitelný. V důsledku toho docházelo vedle dobrovolného propadnutí v přikázanost (protislužba za vrchnostenskou ochranu) či rovnou v područí (poddanství), i k násilnému zabrání svobodného majetku jinou vrchností. Tento fakt byl s velikým zpožděním reflektován mnohokráte i královským úřadem, ale ten významnému pokledu stavbu svobodníků dokázal zabránit jen částečně. V důsledku toho však vznikají právní dokumenty, které potvrzují a dílčím způsobem zakotvují postavení svobodníků v české společnosti, třebaže nebyli nikdy definováni jako samostatný zemský stav.
Vedle ztrát v řadách svobodníků a jejich svobodných majetků docházelo řídce i k jevu opačnému. Jak král sám, tak i vrchnost, individuálně propouštěli poddanné za služby, zásluhy nebo proti peněžnímu vykoupení na plnou či částečnou svobodu. V důsledku toho vznikají i různé částečně svobodné variace, mezi něž patří nápravníci, na Moravě dvořáci a např. i svobodní rychtáři.
Navzdory okolnostem se dokázali svobodníci zpočátku držet na malých ostrůvcích po celém českém území, nejdéle a v nejhojnějším počtu však přežili jen na Podblanicku. Se zrušením poddanství roku 1848, resp. s pozemkovou reformou roku 1850, však dochází k setření všech rozdílů mezi nimi a běžným selským lidem a fakticky tak jejich staletá existence končí.
BERŇOVÁ POVINNOST
Základní povinnost, která se vztahovala na veškeré obyvatelstvo bez rozdílu, byla povinnost berňová. Do 14. stol. měla zemská berně ráz spíše mimořádné pomoci královi s jeho momentálními výdaji, zpravidla vojenskými, od 16. stol. se z ní už ale stává obvyklost. Protože zemskou berni musel vždy schválit šlechtou ovládaný zemský sněm, dokázali se z ní vrchnostenští páni až na pár výjimek sami vyvázat tím, že ji delegovali na své poddané.
Systém vybírání berní začínal králem, který si určil krajské berníky. Ti museli ve svém přiděleném kraji sepsat majetky všech, jichž se berně dotýkaly. Na základě těchto příležitostně revidovaných seznamů se pak vyměřovala konkrétní výše berně uvalená na ten či onen statek. Plátci berně pak dostávali potvrzení o zaplacení (kvitanci) a vybrané peníze putovaly k nejvyšším berníkům pražským. Původní stavovští berníci byli pro svou stavovskou zaujatost, a ke své velké nevoli, postupně doplňováni a nahrazováni úředníky královskými a králi loajálními.
Účel výběru peněz se odvíjel od potřeb koruny. Vladislav II. (1471 - 1516) poprvé vypsal berni na války s Turkem a tato berně byla v 16. a 17. stol. nejčastěji vypisovanou berní vůbec (nejstarší doložená je z roku 1502, berní seznam se bohužel nedochoval). Postupem času se interval výběru berní zkracuje až na každoroční, výjimečně dochází k výběru dvou berní za rok (1523 - Na Turka a na královský dvůr - zachována registra Bechyňského kraje) a roku 1595 i k měšíční dani s půlročním trváním. Nízkou efektivitu výběru řeší královský úřad vedle zvyšování rozmanitosti vypsaných berní (tradiční berni z majetku / pozemku rozšiřuje berně "z hlavy", domu, komínů a poddaných, ale i berně "po stavech" - konkrétně "dědinická" se vztahovala na svobodníky) i pečlivějším přístupem k evidenci, přičemž vzniklý registr svobodníků a jejich majetku z roku 1557 (shodný s registrem 1550) se s úpravami používal další minimálně půlstoletí a je také po roce 1614 základem svobodnických knih. V roce 1586 spatřila světlo světa berně s povahou dnešní nepřímé (spotřební) daně, totiž berně z prodaného obilí a mléčných produktů. Později přibývá i berně z vína a sladkého pití (piva) či mlýnského kola.
Svobodníci jsou držitelé slušných nemovitostí, takže jejich odvody jsou srovnatelné s duchovenstvem či rytíři, někdy dokonce i vyšší. V důsledku je pro ně jako třídu placení takových berní likvidační natolik, že se jim cíleně vyhýbají a z důvodu přespřílišné zátěže se i přikázání, upadnutí do poddanství, nebo rovnou prodej majetku šlechtici ukazují z pohledu samotného přežití jako ta lepší varianta. Vedle toho šlechta přichází ke svobodnickým majetkům intrikami, nátlakem a vyloženými podvody. Na prudký pokles stavu svobodníků z tisíce na sotva pár set reaguje roku 1572 Maximilián II. (1564 - 1576), když se po prošetření situace dozvídá o podléhání tlaku šlechty, která svobodný majetek spojuje se svým dominiem. Řešení Maxmiliánovo, později (1617) potvrzené císařem Matyášem (1611 - 1619), jež má pomocí reversu udržet svobodné statky ve svém původním statutu se všemi povinnostmi, a které vynucuje relaci před zemským soudem při koupi svobodství (i šlechticem), však přináší kýžený efekt až později.
Úřady mají snahu v zájmu berňové efektivity seznamy zpřesňovat, přestože v reálu vládne trvalý nepořádek a vlastnictví se mění nepodchyceně, zejména děděním či intrikami šlechty. V soupisu z roku 1615 je patrný úbytek počtu svobodníků oproti stavu z roku 1550 sotva na polovinu.
POVINNOST ZEMSKÝCH SLUŽEB A VOJENSKÁ POVINNOST
Od raných dob existovaly dvě zemské služby, kterými byli povinni všichni obyvatelé bez rozdílu - robotní a vojenská. Zemskou hotovost (= vojenskou povinnost) však bylo povoleno nasadit jen se souhlasem zemského sněmu, který povoloval i berni na její vydržování. Ze zemské roboty se po husitských válkách podařilo vyvléknout nejen šlechtě, ale i duchovenstvu. Šlechta navíc dosáhla už ve 13. - 14. stol. vyvázání i svých poddaných z této povinnosti, čímž a (nejen) díky tomu si je úplně přivlastní. Svobodníci opět nemají žádnou mocenskou páku k dosažení svého vyvázání, takže jim povinnost zemských služeb přetrvává, a to konktétně, na rozkaz krále, doprovázet vlastními vozy a potahy sebrané vojsko, obstarávat přepravu válečných potřeb (od těžkých děl po proviant) a dodávat potřebnou přípřež. Při mohutných mobilizacích na Tura na přelomu 16. a 17. stol., kvůli kterým se svážely zbraně, střelivo a děla z celé země do Znojma, jsou za tyto služby pro jejich přílišný rozsah dokonce placeni, nicméně obvykle byla tato povinnost vázána krajově a byla samozřejmě čistě nákladem svobodníků samotných. To pak vede k jejich neúspěšné snaze se služby zbavit, přičemž ale král si na druhé straně zase uvědomuje, že mu užití svobodníků zlevňuje pohyb a vydržování vojska v čase častých válek, takže naopak od 17. stol. nechává důsledněji hlídat počty svobodníků a plnění jejich povinností. Jako skoro z každé služby se dalo i z této povinnosti v pozdějších dobách vyplatit úrokem. Samotná povinnost potahů a přípřeží se pak postupně vytrácí s modernizací vojska v 18. stol. Od služby vozem - nápravou - je odvozen chybný význam označení "nápravník".
Některé zdroje v seznamu povinností uvádějí i službu králi při honech a obecnou službu králi s koňmi a vozy. Důkazem je nařízení svobodníků k převozu královského obilí z Třeboně do Prahy z roku 1637.
Jak již bylo zmíněno, v 16. stol. rapidně klesá počet svobodníků, ale potřeby panovníka co do jejich služeb nikoli. I to je faktorem pro změnu politiky vládce ve směru ke svobodníkům a vynucování si svobodnických služeb reversemi i od šlechticů i poddaných, kteří nabyli svobodnický majetek. Takový poddaný pak robotoval dvojmo - pro vrchnost svoji a pro zeměpána.
Povinnost odvodu na vojnu byla opět odvislá od majetku. Podle jeho rozsahu bylo svobodství povinno vypravit do pole jednoho pěšího nebo jednoho jízdného. Pokud rozsahem majetku nedosahovalo svobodství kvóty ani na jednoho pěšího, spojila se dvě a více a společnými silami svého zástupce dodala.
V některých pramenech se dá dohledat výskyt svobodníků jak v jádru armády Jiříka z Poděbrad, tak i v roce 1618 při stavovském povstání, kde jsou bechyňští svobodníci, ozbrojeni dlouhými ručnicemi, ve výpravě stavovského vojska (což také mnohým později zrovna neprospělo). V dalších dobách se již vojensky nepřipomínají, ale služba přípřeže trvá i v dobách následujících.