DĚDICTVÍ a ODÚMRŤ
Po smrti hospodáře přecházel majetek v dědictví na vdovu, která byla zcela plnohodnotným vlastníkem s právní subjektivitou na úrovni muže. V další generaci přecházel majetek na nejmladšího syna, protože se počítalo s tím, že starší sourozenci mezitím měli možnost se někde uchytit nebo se přiženit. Přechod gruntu na prvorozeného syna byl zaveden teprve v josefinských časech. Nový hospodář musel vyplatit sourozence, což se dělo prostřednictvím půlročních splátek (vejruňků) trvajících po mnoho let. Sourozenci se často stávali domkaři a splátky, které obdrželi v rámci svého nároku (spravedlnosti) rovnou převáděli na splácení svého domku. V důsledku nedostatku volných peněz (jakási konstanta českých dějin) většina převodů zahrnovala takové dlouhodobé splátky a nový hospodář často přebíral grunt s obrovskou nesplacenou částkou po předchozím držiteli a dlužnou částkou na ouroku a dani a zadlužení gruntu rostlo a rostlo.
Odúmrť byl převod půdy na vrchnost při neexistenci přímého dědice. Vrchnost mohla udělit obci právo odúmrti, tedy možnost odkazovat majetek dle libosti buď v rámci panství nebo neomezeně.