NEVOLNICTVÍ
Nevolnictví je novodobý pojem popisující faktický stav poddaných v období po třicetileté válce. Dle tehdejšího chápání byl člověk poddaným, což byl jasně definovaný právní vztah, který měl jistým způsobem upravené prováděcí podmínky. Poddaným se někdy vedlo lépe, někdy hůře, podle milosti vrchnosti, ale nikdo by to neformuloval tak, že od třicetileté války začalo nevolnictví. Během 17. a 18. stol. se ovšem výrazné omezení práv poddaných stalo tak samozřejmou věcí, že lidé od Josefa II. zastávali názor, že poddaní jsou dle platného právního stavu skutečně majetkem vrchnosti. Tento vztah byl v Evropě známý v období raného středověku, kdy byl sedlák zcela bezprávný a nazýval se německy leibeigen, anglicky serf, latinsky servus, tedy de facto otrok. Josef II. chtěl tedy zrušit Leibeigenschaft v Čechách, ale česká šlechta oponovala, že v zemi žádný Leibeigenschaft není, i když často o svých poddaných hovořila jako o meine Leibeigen. Jeden z Josefova týmu pročetl celé obnovené zřízení zemské z roku 1627, aby našel akt zavádějící Leibeigenschaft, který by mohl císař Josef II. zrušit, nic takového ale nenašel. Nakonec se zjistilo, že šlechta měla pravdu a nic takového u nás neexistuje. I když se tedy tradičně říká, že Josef II. roku 1781 zrušil nevolnictví, bylo by asi přesnější říci, že zakotvil základní občanská práva poddaných.