LÉNO
Jaké léno byla ve středověku označována podmíněná držba půdy, nebo úřadů, na základě lenní smlouvy, která mohla být jak ústní, tak písemná. Lenní systém byl v západní Evropě obvyklý způsob státní správy a páteř feudálního společenského zřízení.
Vrchním vlastníkem veškeré půdy v zemi byl v době utváření středověkých států panovník, který uděloval pozemky a úřady do držení členům své družiny, aby je odměnil a zavázal si je. Zpočátku to bylo jen do úmrtí panovníka i nabyvatele, jemuž navíc mohly být statky neposlušnost z panovníkovy vůle odebrány. Později si šlechta vymohla jejich dědičnost z otce na syna.
Držitel propůjčené půdy (mohl jím být nejen šlechtic, ale také církevní hodnostář, klášter či biskupství) se nazýval leník nebo vazal. Vazalové byli vůči svému lennímu pánovi - seniorovi povinni "radou a pomocí". K jejich hlavním povinnostem patřilo účastnit se shromáždění, které panovník svolal, a poskytnout mu v případě potřeby vojenskou nebo finanční pomoc.
Zatímco v Anglii byla uplatňována zásada "vazal mého vazala je i mým vazalem", což vedlo k centralizaci země, ve Francii platilo "vazal mého vazala není mým vazalem".
Léno sloužilo k zajištění obživy toho, kdo jej držel, včetně jeho rodiny, služebnictva a celého dvora (obyvatelé hradu či paláce). Vlastníci lén byli feudální vrchností, pozemky jejich statků obdělávali poddaní, kteří byli na svém pánovi závislí. Základem toho byla skutečnost, že vrchnosti patřila veškerá půda ve vesnici (dominikál i rustikál, včetně té, kterou sedláci obdělávali pro sebe nebo na níž stála jejich hospodářská usedlost). Za to museli odvádět rentu. Kromě roboty - renty v úkonech - odevzdávali ještě část vlastní úrody - rentu v naturáliích. Později převládla peněžní renta. V 9. - 13. století byla většina poddaných v postavení osobně nesvobodných nevolníků - bez svolení své vrchnosti se např. nesměli stěhovat, studovat nebo uzavírat sňatky. Vztah feudál - poddaný byl určitou obdobou vztahu mezi lenním pánem a jeho vazalem.
Stejně jako statky byly v léno udělovány i úřady, z nichž často plynuly držiteli také nemalé výhody.
Renta byla pro feudály velkým zdrojem bohatství. Přesto se jim někdy jevilo jako výhodnější zachovat se podobně jako panovník a část svých držav dále propůjčit. Královský vazal se tak zároveň stal lenním pánem svého vazala. Také on na něm požadoval "radu a pomoc". Do lenního poměru k mocným a bohatým šlechticům vstupovala především drobná šlechta - rytíři a zemani. Složitý systém lenních závislostí, jímž byli mezi sebou propojeni vlastníci větších i menších držav, které byly obdělávané závislými rolníky, se poprvé objevil ve franské říši za vlády Karlovců (pol. 8. století). V 9. - 11. stol. se postupně prosadil téměř v celé Evropě.
Koncem středověku, v době, kdy rytířská vojska začali nahrazovat nájemní vojáci, žoldnéři, začalo lenní právo ztrácet na významu. Formálně trvalo v našich zemích až do konce Svaté říše římské roku 1806, v Anglii do roku 1649, ve Francii do roku 1789. V Čechách se lenní vazby udržely nejdéle na Frýdlantsku, kde vrchnost udělovala jednotlivé vsi nižším šlechticům jako léno. Tito šlechtici neměli téměř žádný větší majetek a žili jen v lepších chalupách. Lenní systém zde zanikl do poloviny 18. století.